Tobyho rybářské závody

Autor: Michaela
Rubrika: Nezařazeno
Komentáře (0)

Toby chodí tenhle školní rok na rybářský kroužek. Mám díky tomu spoustu veselých zážitků, které jsem už mockrát chtěla napsat na blog, ale nenašla jsem si čas. Teď už ale konečně něco napsat musím. Byli jsme totiž na závodech :).

Od října, kdy kroužek začal, uplynulo hodně vody. Toby bez mrknutí oka napichuje červíky na háček, složil rybářské zkoušky a stal se hrdým majitelem rybářského prutu.
Jinak jde ale celý kroužek mimo nás – na což jsem ho hned zezačátku upozornila. Rybám nerozumíme a ani nás to nijak neláká. Tobík ať chodí, ale my mu v tom nijak nepomůže, protože o tom nic nevíme a máme pramalou chuť zněco na této skutečnosti měnit.

Tak to ale nemělo zůstat napořád!

Je čtvrtek, Toby počítá nějakou matematiku, nebo co to zrovna dělal, já jsem plnila další pračku špinavým prádlem a najednou slyším – Maminko, pojedu na ty závody?
Jsem zvědavá, o čem to mluví, polknu poznámku o jeho soustředění na matematiku a pracovním tempu a otáži se, jaké závody myslí.
Rybářské závody. V sobotu, v sedm ráno sraz u plavebního kanálu.
A můžeš tam vůbec, když jsi ještě nikdy nic nechytil?
Prý ano.
Volám na jediné číslo, které mám, pomocník pana vedoucího. Dostávám stejné informace.

V sobotu tedy vstáváme a jedeme na rybářské závody. Jsme tam včas! Ovšem když se rozhlédnu okolo sebe, je mi jasné, že je něco špatně. Nadšení malí rybáři, s nimi velcí rybáři, kyblíčky, pytlíčky, spousta dalších věcí… a Toby nemá nic. Dětičky se rozlosují a mají jít chytat. Toby nemá ani ty červy (uaaaaa! Proč něco neřekl? Proč mě to nenapadlo?) Naštěstí pan vedoucí nosí nějaké po kapsách a Tobymu je půjčil. Může tedy začít a já odcházím do auta a jedu hledat nějakou otevřenou kavárnu, kde si dám snídani.
V půl deváté čekám před rybářskými potřebami (otevírají v devět) a volám mé mamince, která sem tam i rybaří, co mám koupit za krmivo a jak to krmivo dopravit ze břehu až tam, co je nahozený háček. Dozvídám se, ať koupím obyčejný šrot a že potřebuji ještě kyblík a pár dalších věcí.
V rybářských potřebách své nově nabité vědomosti příliš neuplatňuji, radši se pořád tvářím, že nevím která bije (a já to fakt nevím!), prodavač tedy vybírá krmivo sám. Odhadl mě fakt dobře, protože mi podává pytlík s příchutí Čokoláda a karamel. Ptám se na kyblík na míchání toho krmiva. Nabízí mí rybářský kyblík – vypadá stejně jako zednický kýbl, jen je zelený, má na sobě obrázek ryby a stojí asi pětkrát tolik, co ten zednický. Ten tedy odmítám, ale kupuji ještě vidlici na držení prutu – dochází mi totiž, že když držím v jedné ruce prut, těžko míchám krmivo.
O pár metrů dál se zastavuji v domácích potřebách pro ten kýbl.
Pak zastavuji opět u vody. Přemýšlím, jak tam všechny ty věci dopravit, aby to nebylo úplně trapné. Aspoň to vybaluji z originálních obalů.
A jdu za Tobíkem.

Hned po mém příchodu se dozvídám úžasnou věc. Toby chytil rybu! První v životě. A to ne jen tak ledajakou rybu. ÚHOŘE. Ne že bych tomu nějak významně rozuměla, o úhoři vím jen to, co jsem se dočetla v humorném, dvoustránkovém příběhu v časopisu Rybářství. Popravdě, byl to děsivý článek. Úhoř utekl v autě, cukal se ještě když byl nakrájený a nasolený na pekáči, a podobné věci.
Tady na závodech byl úhoř ale něco extra. Prý životní úlovek. Něco takového prý už asi nikdy nechytí. 76 centimetrů! A rázem byl Tobík druhý v celých závodech.
I když jsme se fakt snažili, míchali krmení, nadhazovali, já jsem si zabodla háček za nehet, a podobně a podobně, už nic dalšího nechytil. Přesto byl úhoř natolik skvělý úlovek, že na druhé místo stačil.

Domů jsme odjížděli s cenou za druhé místo – novým rybářským prutem, další cenou za nejdelší rybu, a nakonec i tím slavným úhořem.
A já jsem zjistila, že to rybaření je fakt zábava, takže se těším, až půjdeme zase k vodě.

ryby

ryby5

Tobík si jde pro cenu Tobík si jde pro cenu

Úhoř, kuk!

Úhoř, kuk!

Kus prasátka a kus úhoře z grilu

Kus prasátka a kus úhoře z grilu

Dům Nr. II

Autor: Michaela
Rubrika: Nezařazeno
Komentáře (0)

Před rokem jsme se dozvěděli, že dům, který se nám tak líbil, když jsme ještě bydleli v paneláku, je na prodej. Slovo dalo slovo, pár bezesných nocí :), a rozhodli jsme se, že jdeme do toho. Trvalo to hrozně dlouho, ale někdy před měsícem jsme konečně dostali klíče. Uklízíme, vymýšlíme a rekonstruujeme.
A na věčnou otázku Kdy že se to budeme stěhovat? odpovídáme, že nevíme (a ani neplánujeme). Do zimy? Za rok? Kdo ví :))).
Zatím bouráme zazděná okna a dveře. Takový paradox, jeden postavil, druhý zazdil, třetí bourá… :)))

Břečťan, byť byl sebekrásnější, jsme museli sundat.

Břečťan, byť byl sebekrásnější, jsme museli sundat.

Branka do sadu

Branka do sadu

Omítka

Omítka

Lili a Cestička k domovu :)

Lili a Cestička k domovu :)


Moje klíče!

Moje klíče!


V zahradě je spousta květin, keřů a stromů. Nádhera.

V zahradě je spousta květin, keřů a stromů. Nádhera.


Hlídací husa od sousedů

Hlídací husa od sousedů