Úplně nejlepší vanilkové rohlíčky

Autor: Michaela
Rubrika: Nezařazeno
Komentáře (1)

Na vanilkových rohlíčcích nějak není co zkazit, že? Máslo, cukr, oříšky, vanilka… nic nového. Co zkazit na nich není, ovšem je na nich co vylepšit :). Od té doby, co mám Kuchařku pro dceru, používám jeden jediný, naprosto dokonalý recept. Rohlíčky dělám z mandlí, nemají totiž hořkou slupku. Tedy mají, ale dá se sloupnout, což u ořechů asi nikdo nedělá (někdo možná ano, četla jsem včera jeden marmeládový rozhovor a existuje výrobce marmelád, který každou kuličku rybízu nařízne a obsah vyndá – asi u toho oddělí pecičky a slupku – takže získá jen tu dužninu, ručně, u rybízu… eee… proti tomu loupání ořechů hračka, říkám já, bo mi dělá problém ty mrňavé kuličky rybízu jen otrhat). Mandle nejprve celé opražím nasucho na pánvi. Takže začnou vonět a člověk by je nejraději hned všechny snědl (třeba posolené, že) – ale já je nesním, nebo alespoň ne všechny (pro jistotu si jich ale opražím víc), nýbrž je rozemelu! A upeču z nich ty nejlepší vanilkové rohlíčky na světě. Tak.

300g hladké mouky
120g mandlí
200g másla
4 žloutky
4 lžíce cukru
nějaká ta vanilka (mám extrakt – velmi dlouho naložené vanilkové lusky v alkoholu)
A ještě cukr na obalení

Takže ty mandle opražíte, necháte vystydnout, rozemelete (tento krok fakt nevynechte, jestli je nemáte kde pomlít, tak se stavte, já vám je rozemelu, a když budete hodní, tak i opražím :)) a pak už jen v robotu smícháte žloutky, máslo, mandle, mouku, cukr (ten jsem dnes zapomněla, ještě že mám bystrou dcerku, takže už vím, že i do hotového těsta ho s trochou úsilí vpravíte) a vanilku. Těsto dohňácáte rukama a necháte den, dva, tři odpočinout v lednici. Nebo aspoň hodinu, jste-li netrpěliví.
Rohlíčky se pečou na 160 (horkovzduch), nebo 180 (nehorkovzduch) asi deset minut. Horké obalujeme v moučkovém cukru s vanilkou, nebo alespoň vanilinem.
Přizvete-li k výrobě děti (a máte-li jich hodně :)), je to hned hotové, jen nesmíte trvat na přesných tvarech. Naše děti jsou celkem samostatné, těsto zpracovaly opravdu raz dva.

Fotku vám ukážu, až zase někdy někoho donutím, aby mi stáhl fotky do počítače :).

Jinak jak říkám, že naše děti jsou celkem samostatné, někdy se až divím, jak moc. Spoustu věcí ať se obslouží samy, kdo by se s tím furt tento, že. Takže dneska si tak věším prádlo a tu za mnou přijde Eli a povídá mi nějakou naprosto nepodstatnou věc, i otočím se na ni a koukám – v jedné ruce sklenici s medem, v druhé ruce lžíci – a u toho povídá něco o křečkovi. Eee?! Vrať to zpátky!
Jdu pak do kuchyně a co nevidím, Toby a Amel sedí na stole, oba upřeně hledí na CD přehrávač a poslouchají pohádky (jak mě vidí, lezou dolů, div se nepřerazí). Povídám jim: „To není telka, na to nemusíte koukat.“
„Nám to nevadí, my sledujem to odpočítávadlo.“
Inu, nenáročné děti. Ještě odbourat tu zvukovou kulisu a můžou koukat jen na minutník, nebo na stopky.

Pečete, pečete? Už se to blíží :))