Domácí vzdělávání a unschooling v našem podání

Autor: admin
Rubrika: Nezařazeno
Komentáře (0)

Dneska jsme v domácí škole tvrdě narazili. Hlásky a dvojhlásky, a taky písmena, znáte to, že jo (já to neznala!). Auto má čtyři písmena a tři hlásky, z toho jednu dvojhlásku. Zato větev má pět písmen a šest hlásek. A slabikotvorné l a r má svou speciální značku. Zkoušela jsem z toho Tobíka, aby řeč nestála, když jsem žehlila a on mi povídá – „Maminko, a k čemu tohle jako je?“

He? Vím já? Nevím! Zato si pamatuji, že je to snad nejčastější otázka, která ve škole padá. Jen jsem myslela, že jaksi… později! Domácí školáci jsou ale druh neobyčejně zvídavý, jen tak nějakou zbytečnost si do hlavy nalít nenechají… Inu, synu, takhle to chodí. Známe tu univerzální odpověď. Minimálně se tím učíš učit se. To se ti bude v životě hodit!

Na kroužku zase Tobíkovi prozradili, že příští pondělí jsou prázdniny. Hned po skončení ke mě přišel a šeptá mi: „Budeme se učit?“ Jako bychom to kdovíjak přeháněli. Pche! Jako třeba nedávno.

Vyndala jsem Eli modelínu, aby se zabavila a já mohla s těmi většími dělat něco užitečnějšího.

„Můžeme taky modelínu? Prosím!“

Proč vlastně ne, modelína je přeci také užitečná, říkám si. Navíc víme, ono se to nějak tento…

Vzali si hračku, kterou Samuel dostal ke svým prvním narozeninám. Je to něco takového, rozhodně přiměřeně jejich věku, že :):

a jali se tím spodkem vykrajovat kolečka s obtiskem zvířátka. Měli jich už pěknou hromádku. Tobík že prý má peníze a Amelka zas koláčky. A kdo bude nakupovat? Aha, příležitost!
Tak prosím tři koláčky po čtyřech korunách, kolik mi, Toby, na ně dáš peněz? Ale já to chci ve dvoukorunách, kolik jich bude? A když ti dám patnáct korun, kolik mi vrátíš? A já prosím účtenku, doma si zapisuji výdaje, potřebuji ji!
„Maminko, my už se zase učíme! Ale to nevadí, mě to baví i tak.
SONY DSC

To, prosím, není oblbování dětí. To je unschooling v našem podání.
A jak si unschooling představujete vy? Už jste o něm slyšeli? A pokud učíte doma, praktikujete?

První třída v domškole za námi

Autor: Michaela
Rubrika: Domácí vzdělávání
Komentáře (0)

Tak dlouho něco odkládáte, až už je trapné se k tomu vracet. Můj život je plný trapných okamžiků (pusu totiž držím víc otevřenou, než zavřenou), takže i když už máme první říjnový den, vrátím se ke konci naší první třídy, což bylo před více jak čtvrt rokem.

První rok domácí školy s prvním dítětem je krásný. Nevěděla jsem úplně, co čekat, co chtít, co nechtít, co hrotit, co nehrotit… a nakonec jsem jen koukala na úžasný posun, který jsme oba udělali. Vlastně nejen my dva, nás všech šest.
Co pro mě byl asi největší „úspěch“ je posun v odpovědnosti. Mám pocit, že doma má člověk k tomu učení trochu jinou motivaci, než ve škole. Když něco neudělá, nedostane pětku. Nezlobí se na něj paní učitelka. Když něco neudělá, tak to prostě neudělá. A pak to neumí. Takže když to chce umět, ví, že pro to musí něco udělat. Za ten první rok jsme to oba doma pochopili. A když si pak náš školák sám od sebe bral na procvičování věci, které dělá nerad, brala jsem to jako největší úspěch našeho prvního školního roku.
Nebudu tu sama sobě namlouvat, že to bylo (a je) vždycky všechno růžové, chápající a všeobjímající. Nebylo a není. Ale vždycky máme možnost se zastavit a říct si – takhle to nejde. Jak bys to chtěl dělat jinak? A většinou se dobereme k nějakému výsledku. To je vlastně taky celkem dobrá škola.

Přezkoušení jsme měli moc příjemné. Toby ukazoval všechny věci, které jsme donesli, o všem povídal a já se jen koukala na to, u čeho je nadšený a dlouze o tom mluví a u čeho už sotva ví, co to vlastně mělo být. Poučné :).
Největší úspěch měla jeho „hra na pevnou ruku“. Tři dny s velkým nadšením vykuchával rozbitý CD přehrávač, pomocí páječky sundaval jednotlivé součástky (máme teď hromadu užitečných součástek) a pak s tatínkem vyrobili „hru na pevnou ruku“.
SONY DSC

SONY DSC

Je na ní značně hrd, přijeďte si zahrát, uvidíte! Ještě nikomu se to nepovedlo, můžete být první.

Po přezkoušení jsme si pohráli a posvačili na školní zahradě a potom jsme vylezli na horu Říp. Vždycky mi to přišlo z dálnice jako takový malý kopeček, ale během výstupu (s kočárkem! Blázni!) jsem zjistila, že je to fakt hora. Hora Říp.

Pořád ještě se těším na náš další školní rok, i po prvním měsíci. Takže je to dobré, že ano?!