Potkali se u Kolína

Autor: Michaela
Rubrika: Rodina
Komentáře (2)

Můj milý deníčku!

V pátek jsme se s Eli a s Věrkou vydaly do Kolína. Zbylých pět dětí (počítáno dohormady) zůstalo doma. Jako nejlepší miminko-friendly dopravní prostředek jsme určily vlak. Je to pravda, dá se v něm nejlépe kojit, chovat, přebalovat a i nerušeně povídat. Marek byl též rád, neriskovaly jsme život našeho auta. Proti všem předpokladům pro nás ale nebyla nesnadnější ani cesta vlakem. Aspoň jsme tak ale neohrozily ani sebe, ani ostatní účastníky silničního provozu, no a v neposlední řadě ani to auto.

V Lysé nad Labem jsme tak začaly uvažovat, v kolik že to vlastně máme být v Kolíně. Myslely jsme, že za chvilečku. Já si zas pamatovala, že když jsem ještě plánovala cestu autem, byla Lysá a pak hned Kolín. To způsobilo, že jsme hned na další zastávce začaly vystupovat. Vynesly jsme kočárek a zvesela si vyšlapovaly po nástupišti, až mi do oka padla cedule s nápisem Nymburk. I otočily jsme se a zvesela jsme se rozeběhly zpět ke dveřím vagónu. Kočárek vynesly zase nahoru a pokračovaly jsme v cestě. Na podruhé už jsme vystoupily správně, nejspíš poučeny předchozí zkušeností. Ovšem ani jedna jsme nevěděly, kudy jít. Já jen tak tušila, protože jsem se doma dívala, jak je to od nádraží daleko. Ale i když jsme ale v Kolíně byly skoro poprvé (nevím přesně), neztratily jsme se. Na cestu jsme se optaly nějakého pána až v závěru trasy a pán kupodivu věděl, která z uliček ve vilové čtvrti je ta správná. Když jsme se pak někdy okolo desáté večerní vydaly za naším ubytováním a cestou ztratily mapu, ani nás to nerozházelo. Našly jsme opět bez problémů, a to i přes to, že na té budově ani nebylo napsáno, že tam nějaké ubytování je. Mohly bychom začít přilepšovat našim rodinným rozpočtům coby navigátorky.

A co že jsme v Kolíně dělaly? Poslouchaly jsme Colina a Nancy Campbellovi, kteří mluvili o tom, jak být lepšími manželkami, manžely, rodiči a vůbec o všech těch věcech kolem, které s tím souvisí. Byla jsem na jejich vyučování už před rokem a půl, když byli v Čechách. Čteme jejich články a časopis a tak vůbec jsou to lidé, kteří nejen mne nakopávají tím správným směrem. A proto jsem si je nechtěla nechat ujít. Aj s tím naším malým mimineškem (které je tedy v tomto věku na takové akci naprosto nenáročné, oproti třeba i tříměsíčním, které už se s nějakým obyčejným ležením a chováním jen tak nespokojí).

Stálo to za to.