Malevičovi

Jsem si jista, že nejsem jediná, komu přijde, že Vánoce přišly nějak nečekaně.

Z mých předvánočních plánů jsem dodržela jediný. Do konce listopadu jsme měli vyprané koberce, umytá okna i vyprané záclony. Vůbec mi nevadí, že se to zdá jako práce zbytečná, jelikož co začal padat sníh, jsou okna opět zapatlaná od dětských tlapiček a co jsme s dětmi vařili a pekli, jsou koberce opět zaprasené (výše zmíněné činnosti provozujeme výlučně v kuchyni, ale z nějaké mně neznámé příčiny je to úplně jedno). Aspoň je vidět, že tu žijem .

Co se týče cukroví, jsem letos opravdu vděčná za to od maminky. Z vlastní tvorby totiž máme jen pár kousků neposlepovaného lineckého, pár kousků nenaplněných košíčků a dalších pár kousků skořicového, co jsme pekli s kamarádkou a jejími dětmi. A potom ježečky, které jsme pekli letos poprvé. Dětičky trpělivě balily lískové oříšky do těsta a tvarovaly čuňáčky. Já jsem pak po pečení ještě trpělivěji dotvářela ježky a malovala jim obličejíky. Na podobné piplavé práce mám pramálo talentu i trpělivosti, takže ježci vypadají, jakoby strávili celý život v pokusné laboratoři a prováděli tam s nimi vskutku nepěkné věci. Ovšem jak se dá vzhled taktně okomentovat – jsou velmi chutní .

Vánoční ježci

Tři ježčí kamarádi

Do sobtoy tedy zbývá už jen poslepovat linecké (dnes), naplnit košíčky a vyrobit vosí úly (zítra), sehnat chvojí, upéct vánočky, vyrobit br. salát a vyzdobit byt (pozítří). A samozřejmě trocha toho úklidu. Nic náročného. A vzdor tomu, že mám pocit, že pro prožití krásných vánočních svátků toho dělám velmi málo, nemám z toho vůbec výčitky a myslím, že Vánoce budou letos fajn. Dokonce mne míjí i každoroční hrůza z toho, že zapomenu koupit něco šíleně důležitého, zjistím do dvacátéhopátého ráno, kdy mají VŠECHNY obchody na světě zavřeno a naše rodina bude kvůli tomu prožívat šílená muka. (Fakt nevím, kde se to ve mně bere, já proti zavřeným obchodům nic nemám a ani jindy nenakupujeme denně, ale ten pocit, že nemohu nic koupit, no hrůza . ) Nakonec jen doufám, že budem všichni zdraví, jelikož jsme zatím všichni, krom Amelky, nějací nakřapaní. No snad to přejde.

Takže aj Vám všem přejeme klidné Vánoce, které budou dle Vašich představ.

Rok s rokem se sešel, máme zase 12.12. a zase narozeniny. A Tobíkovi už je pět!

Všechno nejlepší!

Pořádali jsme narozeninovou párty a ve vzniklém chaosu vznikla spousta skvělých fotek:

Dort a svíčky

Vysněná přilba

Edukativní hra

Minulý víkend jsme byli ve středisku Teen Challenge v Poštovicích. Původně jsem tu o tom ani nechtěla psát (nebo spíš neměla čas, stejně jako na spoustu jiných příspěvků), ale nakonec jsem se rozhodla, že aspoň něco málo napíšu, hlavně pro nás, abychom za deset let věděli, co se kdy, kde a jak stalo. Aby mi to časově vycházelo, změnila jsem datum u příspěvku, nebuďme proto zmatení .

Ani nevím, čím začít, jestli tím, že Amelka poprvé spala bez rodičů mimo domov, nebo tím, že k nám konečně přijelo naše nové auto… No asi popořadě. Nejprve jsme tedy odvezli děti k Markovo rodičům. Měly tam bý původně jen jednu noc, nakonec tam byly až do neděle a prý to zvládly skvěle.

V pátek v noci nám taky jeden známý dovezl naše nové auto. Auto je tedy staré, ale pro nás je nové. Muselo se na něm ještě něco opravit a my jsme ho už na víkend potřebovali, takže oprava skončila až v noci. Někdy o půlnoci jsme tedy vyjeli na první výlet naším novým vozem.  Vůz je velký, sedmimístný, jelikož jsme chtěli, aby i po narození dalšího dítka se do něj vešlo víc, než jen naše rodina. A taky třeba časem přibudou ještě další dítka .

V sobotu jsme jeli do Poštovic, do střediska Teen Challnege. Je to křesťanské středisko, kde pomáhají lidem, kteří mají problémy se závislostí. Hodně se mi tam líbilo. Nejen to prostředí – je to veliký statek, předělaný na obytné budovy, zvenku neopravený a fakt krásný.  Ale hlavně to ostatní. Tohle středisko je pro muže i pro ženy a já, pochopitelně, mluvila jen se ženami. Ikdyž ženy – mladé slečny to byly . A překvapilo mne, jak vypadaly. Vůbec ne jako nědo, kdo má za sebou takovou náročnou minulost. Byly to prostě normální, hezké holky. Někomu jsem to tam říkala a dozvěděla jsem se, že když do TC přijely, vůbec takové nebyly. Je úžasné, jaká změna nastala třeba po deseti měsících v programu. Fakt krásný. A tak mi tam jediné smutné přijde, že tam těch žen bylo asi jen šest, nebo sedm. Poštovice jsou jediné středisko pro ženy v Čechách (ikdyž ony celkově jsou střediska jen dvě, ale těch kluků je tam aspoň hodně). A tak málo holek. Já vím, že TC není jediné místo, kde jim pomáhají. Dokonce si i myslím, že TC patří k těm nejdrsnějším. Na druhou stranu jsem slyšela, že má nejlepší úspěšnost ze všech. Nejvíc lidí, kteří program dokončí, tak vydrží.

Nejprve oslava u Šárky. Vyfotit všechny děti najednou je skorem nemožné, tak aspoň fotka, na které je většina z nich, Amelka teda jen z části, ale hlavně že je .

Oslavenkyně s dotem a kamarádi

A dnešní tvoření? Konečně nějaká cukrátka. Linecké. Ťupkaté, jelikož obsahuje větší než malé množství citronové kůry. Proto tak dobré . Jen je ho trapně malinko. Poučení pro příště – z jedné kostky másla tuze malá dávka.

Jo, a ještě pokud někomu přijdou divné barvy- je to nějaký filtr z Gimpu. Přecijen příliš invenčně jsem to nevyfotila, toto má jakože pomoct.

Cukrátka

Mikuláš ani čerti k nám nechodí. Ale balíčky se sladkostmi a ovocem a oříšky, ty tu máme. Jediný den v roce, kdy mohou děti sníst tolik sladkostí, kolik chtějí .

Balíčky byly schovány v uklizeném pokojíčku. Myslela jsem, jak k hledání budou dětem krásně svítit lampiony. Rozsvícené lampiony ale osvítily pokoj úplně stejně jako lampiony nerozsvícené. I vzaly si robátka na pomoc baterky. Tato skutečnost mi ovšem nedošla během schovávání, tak to měly dětičky trochu náročné.  Nakonec ale oba šťastně našli, Tobík vesměs náhodou, když během urputného hledání vysypal kočárek aj s panenkou, peřinkou a konečně i balíčkem.

Lampionů svit

Hledající děti

Amelka s balíčkem

Tobík a lízátko