Malevičovi » Naše víra

Velikonoce

Michaela — Thu, 28 Apr 2011 18:26:07 +0000

U nás pečené jehněčí maso (na hořkých bylinách ideálně), k němu nekvašené chleby a křepelčí vejce. Připomínáme si tím, že Bůh nezapomněl na svůj lid – izraelce, kteří se hodně moc let trápili jako otroci v Egyptě. Vyvedl je odtamtud ven. Odcházeli dost narychlo, proto ty nekvašené chleby. A proč jehněčí maso? Pamatujete na deset egypských ran? Mouchy, kobylky, kroupy, tma…, určitě jste o tom slyšeli. To proto, že faraon nechtěl izrael propustit. Víte, jaká byla poslední rána? Mělo zemřít všechno prvorozené. Od dobytka, až po faraonova syna. Bůh nařídil, aby každá izraelská rodina zabila jehně, nebo kůzle. A jeho krví natřeli dveře. Tomu domu, jehož dveře budou natřené, se tato hrozná rána vyhne. Všechno se pak stalo, jak Bůh řekl. A faraon pochopil, že s těmito lidmi není radno si zahrávat, že za nimi stojí někdo mnohem větší, než je on sám. A izraelci mohli konečně odejít z Egypta.

Židovský národ si tuto událost připomíná každý rok. A tak, přibližně o 1500 let později, i Ježíš a jeho učedníci slavili Hod beránka. Nebylo to nic jiného, než známá „poslední večeře“, oslava vysvobození z Egypta. Pár dní potom byl Ježíš ukřižován a o tři dny později byl vzkříšen. A to slavíme zase my, křesťané. Vysvobození, které se dá vzdáleně k tomu dávnému Egyptskému, přirovnat.

Ptáte se, proč je to pro nás tak důležité? Proč se Ježíš vlastně narodil, žil, dělal všechny ty věci, a nakonec zemřel? To proto, že za každou zlou věc (myslím něco, co hodnotí Bůh jako zlé), kterou uděláme, musí někdo zemřít. Pro Židy to znamenalo zabíjení zvířat jako obětí za provinění. A pro drtivou většinu lidí pak věčné zatracení po fyzické smrti, protože Boha neznali a neobětovali mu. Nebo ho znali, ale přes všechny oběti nakonec selhali a nezůstali před Ním čistí. Proto se Ježíš Kristus rozhodl obětovat Sám. Bůh v lidském těle naplnil zákon, který nejde obejít. Tím nám otevřel cestu, abychom my, kteří tomu uvěříme a naše chyby uznáme, nemuseli zemřít a byli s Ním po smrti napořád.

Velikonoce u nás doma

A aby řeč nestála , ještě pár fotek z odpoledního hledání balíčků schovaných od deděčka zajíčka a babičky zajíčkové.

[ Zobrazit slideshow ]

Díkůvzdání

Michaela — Sat, 25 Sep 2010 18:10:29 +0000

Díkůvzdání mne napadlo slavit už vloni. Rodinné tradice mi přijdou důležité, oslavy neméně tak. A tak skoro každý důvod dobrý . Tedy ne že bych byla takový americký nadšenec, přejímající kdeco. Ale díkůvzdání se mi líbí. Jako speciální den, kdy vzdáme Bohu speciální dík za to, že máme kde bydlet, co jíst a co si oblékat. I u nás se něco takového, alespoň zřídkakdy, slaví – dožínky. Datum ovšem není nějak stanoveno – prostě nějaké neděle, obvykle když končí žně.

Americké díkůvzdání datum stanoveno má – čtvrtý čvrtek v listopadu. Já si pamatovala, že je to někdy v listopadu, ale nebyla jsem si jistá. A tak když jsem minulý týden listovala svým diářem a u datumu 3.10. viděla nápis Díkvzdání za úrodu, zhrozila jsem se. Cože? Už? A zhrozila jsem se tak moc, že jsem si zafixovala, že je to už strašně brzo. Tak brzo, že jsem tvrdila, že už tuto neděli. Nevím, kde autořit diáře toto datum vzali, ale nakonec, my nejsme zemědělci, naše „úroda“ chodí obvykle v měsíčních intervalech a někdy ještě nějaká další mezi tím. A tak je vpodstatě jedno, kdy slavíme. A tak jsme slavili dnes.

Přemýšlela jsem, jak vlastně slavit takovou věc, jako je díkůvzdání. Dýně pro mne nějak nic moc nevyjadřují. Ale jelikož jsme chtěli poděkovat Bohu za to, jak se o nás stará, hodí se připravit si k tomu to, co máme rádi. A tak jsme měli slavnostní snídaní a slavnostní oběd (ten se teda úplně nezadařil dle plánu), před kterým jsme i dětem vysvětlili, co dnes slavíme. Udělali jsme si pravé italské tiramisu (poté, co jsme ho ochutnali v jedné italské restauraci, vykašlala jsem se na svou fóbii ze syrových vajec, něco tak dobréhoza to stojí) a navečer jsme zajeli do KFC. Dětičky obdržely malé dárečky a já jsem si koupila nový obleček. Zdálo by se, že Marek nedostal nic, ale pro něj bylo to KFC, celých pět kousků Hot&Spicy. A taky jsme v půjčovně zapůjčili DVD aji pro děti a koukali svorně na Hurvínka.

Jsme rádi, že se máme. Že máme kde bydlet, co si oblékat a co jíst. A ještě hromadu věcí navíc. Bez Božího požehnání bychom nemuseli mít nic. A to jsme si dnes chtěli připomenout.

Ne zcela vydařené thanksgiving foto

Marian vypráví

Marek — Mon, 07 Jun 2010 20:03:28 +0000

Příběh našich rodičů (vlastně už prarodičů:)

Michaela — Mon, 27 Jul 2009 19:06:19 +0000

Jsou příběhy, které by se neměly zapomínat. Obzvláště pokud se týkají vlastní rodiny. Tento příběh napsal Markův tatínek. Jsem ráda, že ho sem mohu dát. Ikdyž to, že ho sem dávám zrovna v tuto dobu má jeden, nebo vlastně dokonce dva, ne úplně veselé důvody. Kéž je povzbuzením.

Jmenuji se Vlasta a je mi padesát jedna let. Tento rok máme s manželkou dvacáté páté výročí svatby.

Ženil jsem se za hluboké totality. Přestože jsem vyrůstal ve věřící rodině, sám jsem byl od dvanácti let členem Bratrské jednoty babtistů a navštěvoval nedělní bohoslužby, moje snoubenka byla nevěřící a už před svatbou jsme čekali miminko.

Syn se nám narodil předčasně, byl v inkubátoru, protože měl nedostatečně vyvinuté plíce. Tenkrát se moje žena poprvé nedokonale modlila k Bohu. Mně to prozradila až za několik let. Asi po roce našeho manželství i ona uvěřila v Pána Ježíše a přijala ho jako svého osobního spasitele.

Po necelých dvou a půl letech od narození prvního syna se nám narodil syn druhý. Dohromady s dcerou (z prvního manželství mé ženy) jsme měli tři děti a byli jsme šťastní. Až do doby, než manželce lékaři zjistili, že má rakovinu. Po důkladném vyšetření nám lékař sdělil, že nález je ve stádiu, kdy už ho nelze operativné odstranit. Jediná možná léčba byla formou vnitřního ozáření. Na mou otázku, jak dlouho bude žít, mi doktor řekl několik termínů. Nejdelší z nich byl půl roku…

Vyšel jsem z ordinace a věděl jsem, že tady může pomoci už jenom Bůh… Během několika hodin se za mojí manželku začali modlit všichni křesťané, co nás znali i neznali. Tu noc jsem nemohl spát, jen jsem v slzách volal k Bohu. Nikdy předtím jsem se nesetkal s tím, že bych slyšel Boha promluvit. Bylo už k ránu, když jsem slyšel: „Ona bude žít…“ Nejdřív mě napadlo, jestli neblouzním, ale znovu jsem jasně uslyšel „…bude žít…“. Potom jsem tvrdě usnul.

Po probuzení mě znovu napadaly pochybnosti o tom, co jsem v noci slyšel a začal jsem propadat beznaději. Ale Bůh mě znovu a znovu ujišťoval, že moje žena bude žít… Během dopoledně propustili mojí manželku z nemocnice, aby si zajistila nezbytné věci k dlouhodobé léčbě na onkologii. Naše setkání bylo plné radostných slz, protože i ona přibližně ve stejnou dobu co já přijala od Boha, že bude žít!

Od té doby uplynula spousta let. Totalita padla, o Bohu už se nemluví jen jako o postavě z pohádky a my s manželkou už máme šest vnoučat. Děkujeme Bohu za každý další den, který nám dovolil spolu strávit, protože On je ten, který má poslední slovo. A to slovo je pravda!