Malevičovi

{tento okamžik} – Páteční rituál. Jediný snímek – beze slov – zachycuje okamžik tohoto týdne. Jednoduchý, zvláštní, mimořádný okamžik. Okamžik, který chci zastavit, vychutnat a zapamatovat.

Inspirace u soulemama.

Amelka si jde hrát - sama.

Jsem nemocná. I Tobík. Achich.

Víkendová inspirace odtud.

Silnice kam se podíváš

V popředí fotbalové hřiště/hokejový stadion

Nákupní zóna a panelák

Autobus

Godzilla ve městě!

A ještě nás malý střihač:

Tobík stříhá bagr

Měly jsme s Amelkou svátek. A to se ani nejmenujeme úplně stejně:)

Bylo to fajn. Po dlouhé době jsme šli do cukrárny, což způsobilo neobvyklé veselí. Dětičky od rána plánovaly, jaký pohár že si to dají a informovaly i paní, prodávající na náměstí zeleninu. Já to furt říkám, že když jsou ty hezké věci příliš často, zbytečně zevšední.

Amelka byla poněkud zmatená, že jsme pro ní měli připravený balíček a ptala se, jestli už je velká (když má ty narozeniny). Není, holčička, ještě musí počkat. Mimo jiné dostala kabelku, kterou její matka ušila ze starých kalhot. Ty našla matka ve skříni a neví, odkud se tam vzaly. Poznáváte-li tedy na fotce kabelky své kalhoty, doufám, že se nezlobíte. Opravdu už vyšly z módy, tak dostaly druhou šanci.

Taky jsme si vyrobili veselou hru „chytání rybek“. Myslím, že jsme byli poslední rodinou na světě bez prutů a rybiček, tak jsme tento handicap napravili. Kupodivu nejvíc rybiček vybarvila Amelka a ty nejbarevnější dělal Tobík. Jaký to posun v jejich výtvarné tvorbě.

Mně Tobík k svátku namaloval bagr a sám ho i vystřihl. Jak říkám, posun převeliký.

A ještě přidávám pár fotek z kola, dokud bylo hezky.

Svátková kabelka

Rybičky

Svátkový oběd

"Podívej, jak sjíždím ten prášivý kopec!"

A ještě cyklista

čekají, až housenka proleze tunelem

PS: Když jsem šla vyměnit pneumatiky, našla jsem velmi fotogenickou zeď. Nechce někdo portrétní fotky? U fotogenické zdi?

Na procházce v lese

na kole se veze.

Potom na strom leze

a pak zase sleze.

Na stromě s úsměvem speciálně pro vás

Cyklista (s oblíbeným výrazenm "takhle mě vyfoť!")

Amelušenka

Keřík na závěr

Poprvé jsme byli v divadle. Na Rumcajsovi. Dlouhé akorát, zábavné akorát, prostě hezké. Fotku dávám ze stránek divadla – hlavně kvůli dětem. Rády si prohlíží blog, tak ať jim to tu nechybí.

www.docelavelkedivadlo.cz

Taky jsme dnes byli pouštět draka, bez tatínka, takže náš homemade zůstal v autě a vzali jsme jen ověřeného kapesního O2 draka a taky nového, řiditelného O2 draka. Pokud v řadách našeho čtenářstva vyvstala otáza, zda jim také nějakého O2 draka neseženeme (a že se vždycky někdo najde) – tak je nám líto, nemožno, my sami jsme na toho řiditelného čekali dva (!) roky.

Letí!

Ulítlý drak kolegů, zatím se drží v křoví, o chvilu ulétne definitvě

Dnes jsem dostala zajímavou – a jak neobvyklou – otázku. Zda mi už nehrabe, po tolika letech doma s dětmi. Nemám potřebu nějak významně obhajovat svěžest svého mozku a tak jen napíšu, co mi došlo posléze doma. Jsem totiž fakt spokojená. A jeden z důvodů bude nejspíš aj to, že obě naše děti už dorostly do věku jisté samostatnosti. Možná se mýlím, ale myslím si, že tazatelé těchto otázek zažili celodenně doma se svými dětmi to nejnáročnější období. Není to nic hrozného, to vůbec, já byla spokojená aj tak. Chci prostě jenom říct, že už to dávno není jen o krmení, utírání špinavých dětí, dohlížení, aby někde něco neudělaly, a tak. Naopak, dělám i úplně jiné věci, které mne baví. A ráno se dokonce i vyspím.

Hm. Toliko nedokonalá úvaha o hrabání.