Byli jsme se na pár dní dobít na Dobití, což je krátký pobyt, který pořádá naše církev. Byla jsem tam tedy jen já s dětmi, jelikož Marek musel pracovat. I tak jsme si to ale moc užili. Dětí tam bylo povícero a různých věků, takže naše děti jsem vídala převážně jen na snídani, obědě a večeři. Po zbytek času si hráli, jezdili na kole a motorce, pohazovali pískem a následně jej vyklepávali úplně odevšud. Tak nějak mimochodem mi tam došlo, kolik výhod má kolektiv různě starých dětí.
Mám poslední dobou nějak málo času. Takže momentálně píšu příspěvek na blog a přitom poslouchám jedno vyučování o manželství (výrazně to snižuje efektivitu obou zmíněných činností). Ale zrovna tam pán říká takové moudro, to vám musím napsat!
Na každém problému v manželství se dá pracovat. S každým problémem se dá něco dělat, možná se nedá vyřešit úplně, možná se nedá vyřešit hned, ale dá se na tom pracovat. S jedinou podmínkou, a tou podmínkou je, že to jeden z těch dvou nevzdá.
(a teď se nabízí otázka, zda-li tím „jeden“ je myšleno „alespoň jeden“, nebo „ani jeden“)
A ještě jedno moudro, když už 
:
Není možné pracovat na manželství bez toho, že pracuji na sobě.
(pokud se vám to nějak nezdá, nebo pokud chcete, poslechněte si to celé)
Amelka, která vyleze všude, tetička Svetlana, která zabraňuje pádu
Tobíček visáček
Tobíček siláček
Sekačka
A ještě jedna sekačka
