Malevičovi

Některé ty dětské myšlenky si prostě musíme zvěčnit.

Tobík: „Já našetřím Amelce na housličky.“ (už si šetří na stojan na mikrofon a na elektrickou kytaru a taky na klávesy).

Jde najít Amelku. Ptá se: „Přála by sis housličky, Amelko?“

Amelka: „Jo.“

Tobík (vracející se za mnou): „Jo, přála by si housličky. Já jí našetřim na housličky. A i na tyčku.“

To jsem takhle jednoho večera dávala máčet fazole na polévku. A všimla jsem si na parapetu květináče, ve kterém byla květina, již už nešlo vzkřísit. Květinu jsem tedy vyhodila a zavolala dětičky. Každý jsme si zasadili jednu fazoli. Vyrostlo nám to rychle a rychle to roste dále. Tobík se těší, až vyroste ke stropu a já přemýšlím, co s tím uděláme. Tak aspoň fotka .

Fazole

Taky si dnes Tobík přál upéct buchty. A já chtěla znovu zkusit ty koláčky, které mají uvnitř tvaroh a navrchu povidla. Dobré jsou velmi, ale ten vzhled pořád ne a ne vypilovat.

Buchty a koláčky

Tak dobrou chuť.

A tak jsme v sobotu byli na oslavě. Před tím si ještě děti pohrály na hřišti. A někteří dospělí vlastně též.

Zkrátka hezké odpoledne.

Všechno nejlepší!

[ Zobrazit slideshow ]

Tobík se houpe (sám a hodně)

Tobík se houpe se strýčkem Markem

Amelka se strýčkem Adamem

Amelka na koni

Mark si hází míčem s Markem

Všechno nejlepší!

Dort pro všechny!

Amelka papáček

Noemka čeká na dort

Pepinka a dort

Noemka učí Barunku chodit

Dědeček s Amelkou

Dědeček a většina vnoučat

Poslední dobou pořád někde něco děláme. Ne tak dnes. Dnes jsme byli celý den doma! Takže jsme stihli trochu jarní tvorby, natřela jsem plechovky na tužky, upekli jsme muffiny a grahamovy housky. A také dortový korpus, který nás ovšem zítra čeká znovu, jelikož recept nějak nění kompatibilní s naší dortovou formou a troubou, nebo co. Ještěže je oslava až od tří…

Tobík vystřihuje jarní kvítí

Amel taky musí stříhat

Mufíky, plechovky, housky, jarní vypichovátka (říkal Tobík)

Taky máme doma servrovnu. Marek si přál servrovnu snad co se ťukat do klávesnice naučil. A konečně mu vyvstal důvod zakoupit server domů. To bylo radosti! Nenechte se ovšem mýlit, nejedná se o server jako server, anžto o server jako webový server. Jak tomu můj IT mozek rozumí ( ), znamená to, že weby, které Marek někdy v minulosti dělal a dělá, nejsou již hostovány někde (kde to bylo děsně drahé a mělo to spoustu dalších nedostatků), ale jsou hostovány u nás v komoře! Znamená to, že pokud čtete tento blog, jste právě připojeni k nám do komory na poličku! Vítejte!

Naše domácí servrovna

A na závěr ještě musím napsat, jak Amelce závidím jejího staršího bráchu.

Byli jsme s Tobíkem na prohlídce v nemocnici. Ameluška zůstala s tatínkem doma. Tobík tam dostal záplavu obrázků. Prohlédl si je a první, co říkal, bylo: „Tenhle bude pro Amílku.“ Skorem bych se v té ordinaci rozplakala dojetím… My o ní nijak nemluvili (krom toho, když se ze mně Tobík snažil dostat, jestli je mi líto, že zůstala doma). On měl za sebou ne zrovna příjemné vyšetření a první věc, na kterou myslel, byla Ameluška. Hodný bratr je to.

Večer jsme byli nakoupit v Tescu. Po tatínkovo a Tobíkovo přemlouvání jsme pak zašli do McDonalds. Je tam dětsý koutek udělaný tak, že po žebříku dítě vyleze kamsi, kam rodič nevidí, dle reakcí je to tam ohromně zajímavé (volant je tam!), a dolů se buď sklouzne, nebo zase sleze. Je to naprosto nevhodné pro malé dítě, nejen že tam rodič nevidí, ale hlavně se tam pro něj ani nedostane. Amelka tam moc chtěla a jelikož je lezec schopný a děti tam už žádné další nebyly, svolili jsme. A Tobíček se o ní tak krásně staral. Nahoru jí pomohl vysoukat se, tam jí to ukázal, na klouzačce jí chtěl svézt (to ona nechtěla) a hlavně, hlavně jí tak krásně ukázal, jak má slézt a pak jí jistil a držel, aby nespadla. Na to dlouho nezapomenu, jak stál na schůdku pod ní a držel jí a pomáhal. Prostě brácha k nezaplacení .

Ještěže nám tu to hřiště postavili . Nohejbal se tam dá hrát, basketbal, na různých dopravních prostředních po asfatových cestičkách kroužit… Není se čemu divit, že je to tam hojně využíváno celou naší rodinou (a já si tam dokonce aj na bruslích namlela). Dnešní fotky tedy nic nového. Tedy až na náš pekařský úspěch. Upekli jsme v naší stařičké, plynové Moře chléb, který se vůbec (!) nespálil odspodu a dokonce i zvrchu chytil barvičku! Nejde se nepodělit.

[ Zobrazit slideshow ]

Na kole

Na vypůjčené koloběžce

Svačící dětičky

S tatínkem sedící, svačící

Domácí italský chléb

Rozpis na dvě velké pizzy a jeden chléb:

400ml vody vlažné

800g mouky hladké

2-3PL olivového oleje

2-3KL soli

půl kostičky droždí

trocha cukru

Pracovní postup:

Do domácí pekárny nalijeme vodu, olej, sůl, nasypeme mouku a navrch rozdrobíme půl kostky droždí, na kterou nasypeme trochu cukru. Zapneme program Kynuté těsto. Pokud máme pekárnu menší, recept si přepočítáme na menší množství (my máme pekárnu XXL a dětičky se za bruška popadaly, kterak se smály, že nám těsto na víko pekárny tlačí). Nemáme-li domácí pekárnu, vytvoříme si kynuté těsto vlastníma rukama a necháme kynout.

Po vykynutí z těsta okrojíme dva menší bochánky, které natenko vyválíme a vyrobíme z nich pizzu (u nás byla s omáčkou ze sekaných rajčat, česneku a bazalky a se šunkou, mozzarelou a čerstvým listovým špenátem). Zbylé těsto vytáhneme do podlouhlého bochánku a ten zkusíme zatočit, jako když se ždíme hadr. Takto ho necháme cca půl hodiny kynout (to zatočení jsem si vymyslela, možno to ani není nutné, ale tak zas aby to nebyla veka ).

A teď přijde na řadu ta trouba. Starou plynovou Moru rozpálíme na maximum. Na dno, na dlaždici (kterou tam máme nastálo, abychom vůbec něco upekli), položíme plech s vodou. V průběhu pečení vodu do plechu dolíváme. Do středu trouby vložíme nakynutý chléb. Po cca půl hodině potřeme chleba slanou vodou a pak ho potřeme ještě tak dvakrát, třikrát, jak se nám chce. Chléb jsme pekli cca hodinu až hodinu a půl (nevím) – řídíme se barvou. Myslím, že v jakékoli jiné troubě to půjde lépe (a možno i rychleji). Díky potírání slanou vodou a asi i té době pečení má chléb vskutku velmi křupavou kůrku.

Dobrou chuť.