Malevičovi

Ve teplickém nákupním centru postavili zrcadlové bludiště, tak jsme se, jako správní konzumenti, museli jít podívat. Musím říct, že jsme byli všichni opravdu nadšeni (vlastně trochu kromě Amelky, chudinka byla strašně zmatená a furt do zrcadel bourala). Nikdy bych nevěřila, že se dá udělat taková docela dlouhá cesta na takovém docela malém prostoru. A že to bude tak složité . Bludiště jsme prošli asi pětkrát nebo šestkrát (vpuštěni jsme nebyli jednou, že prý na jednu matku maximálně dvě děti, já šla ze čtyřmi, ale stačilo počkat na výměnu stráží). Zabloudili jsme pokaždé a ještěže jsme v bludišti nebyli sami, jinak bychom mnohdy netrefili ani správný směr. Říkám si, jak to někdo dokáže postavit. Dětičky vysmáté a Tobík tam chtěl přenocovat. Takže myslím, že tuto atrakci ještě využijeme.

Mám tu ještě Tobíkův report z dětského prolejzačkového koutku (trefně nazvaného ChaChaBox):

Tobík: Ten chlapeček, co ho neznám, mi řekl, ať neházím míčky.

Já: Ty jsi házel po někom míčky?

T: Ne, já jsem je házel jenom tak. A ten chlapeček, co měl svetřík se ptal, kdo to řval. Tak jsem mu řekl, že jsem byl tygr. A chlapeček, co měl punčocháče mi řekl, že máme hlídat děti, ať neřvou. A chlapeček, co měl kaťátka, hodil míček na sebe.

Vždycky mne fascinuje, jak ty děti ani nepotřebují vědět, jak se kdo jmenuje, a hnedle jsou schopni spolu komunikovat. To třeba já mezi dospělými nedokážu. V čekárně u zubaře raděj koukám na šílený seriál, než abych se s někým dala do řeči. Někdy si říkám, jestli to není škoda.

Co dodat?

:)

Strašně jsem si přála vlastnit nějaký bílý nábytek. Totiž, ještě před časem jsem všechno natírala do odstínů tmavě červené, oranžové, žluté – zkrátka zapadající slunce. Nyní ovšem bych nejraděj měla všechno bílé a světlé a krásně vzdušné a plné slunce . Ještě že si nezařizujeme bydlení, jelikož Marek s tímto zásadně nesouhlasí, že prý by si připadal, že bydlí v lednici, či v lékárně (což je ovšem posun kupředu, dříve hovořil o řeznictví). Já si k tomu představuji úžasné barevné doplňky a dřevěnou podlahu a sem tam něco dalšího dřevěného a tak podobně. Ovšem nic naplat, k natření celé domácnosti na bílo hlava rodiny nesvolí .

Na balkoně nám stály dvě židle – staré, oprýskané, jedna původně bílá, druhá rudá. A tak jsem zakoupila bílý balakryl a pustila se do jedné z nich. Myslela jsem, že ji zbrousím smirkovým papírem, ale spíš mi přišlo, že tím té staré barvě pomáhám na židli držet ještě lépe. A tak jsem si vzala na pomoc jídelní nůž. To už činnost zaregistrovaly děti a přišly se přidat. Musím říct, že kluk se v Tobíkovi nezapřel. Maluje, vaří i peče se mnou moc rád, ale odškrábání starého nátěru ze židle, to byl přímo nadšený. Škrábal velkou část dopoledne a když šli spát po obědě, ujišťoval se, že potom bude moci pokračovat. A tak jsme společnými silami židli oškrábali. A já ji pak natřela. A zakoupila fialový sedák. Díky němu se nám židle domů nehodí ještě víc, než jen zabíla. Takže ho půjdu vyměnit. A máme doma konečně něco bílého.

VIdíte, jak nám králík ožírá zeď?

Začleňujeme děti do domácích povinností. Jsou rády, jelikož to znamená, že už jsou velké.

Amelka nosí ráda šatičky. Tobík ji oslovuje Princezno. Není to roztomilé?

Princezna krmí Johna

Tobíček myje nádobí

A ještě jedno nádobí

Tak si tak hledám, co jsme to vlastně včera slavili. Prý svátek zamilovaných. A hned několik verzí, jak vznikl. A tak si vyberu jednu z nich. Tu, která se mi líbí. Valentin byl kněz, který oddával vojáky, kteří měli zákaz se ženit (aby jim nic nebránilo chodit bojovat). 14. února ho za to popravili. Valentin dělal smysluplnou věc. Pomáhal lidem vstupovat do manželství. A to se mi líbí, protože já na manželství věřím. Věřím na manželství vzdor tomu, že každý druhý do něj raděj ani nevstupuje (protože na co papír a protože se stejně každé druhé rozpadá a protože a protože), a vzdor tomu, že jich plno (smutně) končí. Já totiž cítím obrovský rozdíl mezi společným životem bez vyřčeného „dokud nás smrt nerozdělí“ a s vyřčeným „dokud nás smrt nerozdělí“.

Valentýnu se říká svátek zamilovaných. Nevím přesně, co se schovává pod slovem „zamilovanost“, zato tak nějak tuším, co se schovává za šesti lety manželského života se stále se prohlubující vzájemnou láskou (achich ta má romantická duše ). A tak proč si při tom společně neoslavit Valentýn ♥. Jen mne trochu mrzí, že připomínka Valentýnu se na nás po hezkou řádků dní směje z každé výlohy, zato na Den manželství (druhá únorová neděle) si nevzpomene skor nikdo. Ovšem je pravdou, že bychom beztak slavili totéž a stejným způsobem, tak co.

V sobotu jsme zašli na valentýnský oběd. Velmi nás překvapilo, jakou úroveň může mít restaurace v nákupním centru. Pizzu nám upekli v pizza peci a celou přípravu jsme mohli sledovat (možná i přiložit by nás nechali). Těstoviny byly domácí. A jako příjemnou kratochvíli před donešením vlastního jídla jsme křoupali domácí chléb s pomazánkovým margarínem. Určitě byl pečený v té jejich peci, jinak by to ani nešlo. Na závěr tiramisu. Existuje něco lepšího, než tiramisu?

Tobík křoupe italský chléb a Amel se sápe po pítku

Ameluška a džusík

Valentýnská torta a romatická večeře

Slunko svítí a snaží se nám namluvit, že je jaro. Ovšem v době, kdy my se vyhrabeme ven (obě dětičky zase spí po obědě), začíná být opět zima jako v ruském filmu.

Přesto jsme už po zimě vytáhli dětské dopravní prostředky a další nezbytnosti a konečně vyrazili na hřiště. Tam dokonce zdejší omladina v tričkách hrála streetball a kroužila tam spousta bruslařů. Je vidět, že letošní ladovská zima nám všem dala zabrat a při sebemenším náznaku jara všichni vybíháme ven.

Ameluška, jak jinak, papkající

Fotbalista Toby

Malá motorkářka

Náš malý cyklista

Amelška chudáček po bouračce