Malevičovi

Jak si možná pozorný čtenář všiml, náš blog dostal ocenění. Tedy my jsme dostali ocenění. Musím říct, že jsem nečekala, že by někdo ocenil náš blog, leč o to větší radost mi to udělalo. Někdo nás čte! A líbí se mu to!

A co s tím dál? Dál musím napsat tento příspěvek dle  pravidel .

1. Poděkovat osobě, která vám ocenění věnovala

Já děkuji Mije. Moc ráda čtu váš blog a musím říct, že mne velmi potěšilo, že jsi to zrovna Ty, kdo nám ocenění udělil. Vážím si toho.

2. Umístit logo na svých stránkách

Tož umístěno tu v úvodu příspěvku.

3. Dát odkaz na osobu, která vám toto ocenění věnovala

http://www-eternity.blogspot.com

4. Napsat o sobě 7 věcí, které mohou být zajímavé pro ostatní

1. Mám obrovskou nohu. Fakt, to je první zajímavá věc, která mne napadla. O mých botách si často lidé neznalí situace myslí, že patří nějakému zástupci opačného pohlaví. A pak se cítí trochu trapně. Já už ne. Mám problém sehnat opravdu dámské boty, ale ještě na tom nejsem tak zle, s trochou snahy se to dá (ikdyž výběr je nevelký a já se příležitostně skor rozpláču, v některých krámech s mou dámskou nožkou zkrátka nepočítají vůbec). Velká noha má ovšem i svou výhodu (fakt vím jen o jedné). Poměrně obstojně plavu, s těmi ploutvičkami.

2. Jsme příznivci velkých rodin. Opravdu velkých rodin. Fascinuje mne představa velké a fungující rodiny. Kde se všichni účastní chodu celé domácnosti a starší děti pomáhají s těmi mladšími a večer všichni společně sedí u večeře… no znáte ty idylické americké filmy, že? Nebo aspoň doktorku Quinnovou . Připadám vám naivní? Já ale takové rodiny fakt viděla. I v dnešní době. (jen ten velký dům je k tomu třeba) Jo, a neptejte se nás, kolik chceme dětí. My to opravdu nevíme. Nemáme žádnou záklopku, že čtyři a dost, nebo něco takového. Momentálně jsem fascinována představou šesti až osmi dětí (naše vlastní dvě totiž sladce spí).

3. Tobíkovi budou čtyři a já se už teď připravuji na to, že jeho (a všechny ostatní) budeme vzdělávat doma.

4. Věříme v Boha (což už asi víte, tož nevím, jak moc je to pro vás zajímavé, leč to nevím ani u těch ostatních bodů). Nejen že věříme, ale Bůh ovlivňuje naše životy, i ten náš společný život, až do toho nejhlubšího z nejhlubšího. A tak možná někdy není všechno to, co děláme moc srozumitelné, pochopitelné, či uchopitelné (třeba jako tato věta). Ale zatím pokaždé, když jsme se ohlédli zpátky (aspoň v těch podstatných věcech), vidíme, že jdeme dobře. A taky nemusíme mít obavy z toho, co nás čeká (a že důvody by se našly). Protože bez Božího vědomí nespadne ani vlas z naší hlavy, tak co teprva ty podstatnější věci. A i o tom už jsme se mnohdá přesvědčili.

5. Mám obrovskou chuť na hrách s kroupama a se škvarkama. Jídlo, které  jen tak za deset minut v deset večer neuvaříte. Dokonce s ním ani zbytek rodiny vyloženě nepotěšíte (krom Amelušky, tu potěšíte každým jídlem). Což mne přivádí na další věc, která nás trochu charakterizuje, a to je jídlo. Dáváme si na něm docela záležet. Asi nevaříme jako typická česká domácnost. A asi tak ani nenakupujeme. A jsme na to hrdí.

6. Rádi řídíme auto. Všichni, kromě Amelky, ta ještě neměla možnost to projevit. Tobíček tu možnost měl (za sladké nevědomosti zodpovědné matky) a od té doby  příležitostně žadoní o další. Zodpovědná matka již své roztržitosti za volantem poměrně bravurně skrývá před zodpovědným otcem, kterého by to jinak stálo nejeden šedivý vlas.

7. Sedm. Fakt nevím, co dodat. Je to ocenění Kreativ Blogger. A tak zkusím trochu popsat, jak jsme kreativ . Já ráda tvořím odjakživa. Za svých pubertálních let jsme s kamarádkou natočily několik úspěšných videí (která ovšem nedokázala ocenit žádná porota!), taky jednu kazetu, pracovaly jsme na založení umělecké galerie (Marek to tam pak po nás maloval, bo nás nenapadlo nic lepšího, než jako první pomalovat zeď. A vyrobily jsme taky obrovskou a těžkou plastiku z kartonu, papírové drtě a lepidla na tapety – to Marek pak vlekl do popelnice) a takové podobné počiny. S Markem jsme psali knihu, kterou jsem dokázala rozepsanou vytisknout a slepit (zkoušeli jste to někdy?). Doufám, že se k psaní někdy vrátíme, ať už zvlášť, nebo dohromady. Marek psal taky knihu, já ji nesměla číst a rukopis se pak někde ztratil (možná bude na nějakém CD, doufám). Marek skládá písničky, jednu dokonce i pro mne, ovšem nikdy mi ji nezazpíval (já stále doufám). Taky pletu pedig, maluju na sklo, a takové ty podobné blbinky. Rovnou přiznávám, že nejsem až tak nadaná, leč doháním to nadšením. To je snad ještě důležitější, než talent, no ne?

No, a to je fakt všechno.

5. Nominovat 7 tvůrčích blogů
6. Dát odkazy na vámi nominované blogy

Rovnou přiznávám, že sedm asi dohromady nedám. Asi i proto, že mám pocit, že ti, které bych ráda ocenila, o to až tak nestojí. A někteří zas nesjpíš budou překvapeni, kdo že je to čte.

http://pilatus.coolnet.cz/ – mají čtyři děti, Cífka krásný psací talent a já u nich čerpám hodně inspirace (a to rozhodně ne jen té tvořivé)

http://zesteknova.blogspot.com/ – taky čtyři děti, leč blog je hlavně o tom, kterak bojují s tourettovým syndromem u nejstaršího syna, rozhodně velmi kreativní, ikdyž možná trochu jinak, než by si i oni sami přáli…

http://pracovnipondeli.blogspot.com/ – moc o této rodině nevím, ale myslím, že maminka se snaží co nejlépe rozvíjet svou nemocnou dcerku, a o ty nápady se dělí se zbytkem světa na blogu, což se mi líbí víc než dost (blog jejich rodiny – http://4kohouti.blogspot.com/ )

http://kucikova.blog.idnes.cz/ – zápisník jedné české-italské manželky, velmi vtipné, poučné, navíc má ještě větší nohu, než já (a ta už spadá do té kategorie těch, které o ocenění nejspíše příliš nestojí (či jak to napsat), takže Marto, tímto tě zbavuji té povinnosti napsat příspěvek)

A víc fakt nedám.

7. Napsat na vámi nominované blogy, který prozradí vaše jmenování…

Publikuji a jdu na to.

Naše dětičky coby indiáni.

Tobík maluje brka na čelenku

Ameluška vybarvuje

Indián Řvoucí tygr

Indiánka Mávající ovečka (zachycena spíš jako Unudlaná ovečka)

A ještě sem dám kvítka, která jsem obdržela k svátku (svátky jsme neslavili, leč my tak rádi dostáváme dárky:).

Proužkatá růže od Amelky, oranžová od Tobíka, rudá od Marka, žluté od tatínka, v popředí kvítko od kamarádky

Díky vám všem. Fakt. Takové dítko obdarovávající maminku květinkou, to by jednoho i dojalo .

V neděli měl Marek narozeniny. A tak jsme slavili. Nemocného Tobíčka jsem se ptala, čím by chtěl tatínka podarovat. Tobík již několik dní mluví o tom, co by si přál on sám. A tak měl jasno – nic jiného pro tatínka vymyslet nedokázal. Nebudu psát, co to je, uvidíte sami na fotkách. Došla jsem k tomu, že radost to udělá oběma a v tatínkovo vlastnictví to bude bezpečnější .

Dort jsem zkoušela do malé formy – velmi pohodlné na tvorbu. A jelikž pokračujeme v našem životě bez fóbie ze syrových vajec, jednohubky byly s pomazánkou z domácí majonézy (hotové za pět sekund ), ještě ji musíme trochu vychytat, ale dobré to je. Taky jsem se nechala v papírnictví unést a namísto svíček zakoupila dortovou fontánu. Jako efektní to je, ale my jsme v tomto staré konzervy, sfoukávat svíčky budem asi ještě v osmdesáti.

Tatínka máme o rok staršího, tak možná konečně přestáváme vypadat jako starší sourozenci našich dětí. Ikdyž já si na to asi ještě budu muset chvilu počkat…

[ Zobrazit slideshow ]

Vyrábíme výzdobu

Dort s fontánou

Oslavenec a Tobík

Amelka předává dar a Tobík nese svůj dar

Překvapení!

Tobík s tatínkem zkouší dárek

A ještě přidám pár fotek z dneška, když už jsem v tom psaní.

Tobík natírá a solí plněné rohlíky

Rohlíky obyčejné, sýrové, s párkem a housky se slaninou (to jsem někde okoukala, copánky ze dvou provazů a jednoho plátku slaniny)

Čtenářský kroužek v síti