Malevičovi

Tobík cosi chystá v obýváku. Slyším jen: Tady je dort, Ještě balíček, Už to je, maminko!, Ještě to není hotový, maminko!, apodobně. Je to oslava pro Amelku, pochopím později.

Slavnostní stůl

Dort

Balíčky pro Amelku

Tobík taky fotí

Jenže Amelka musela jít spinkat. Navrhuji, že s oslavou počáme, až se probudí. Tobík souhlasí. Ale asi Ame spala moc dlouho. Za chvíli slyším, jak si Tobík pochutnává na dortu a za další chvíli mi podává jeden dárek a sám rozbaluje ten druhý. OK, myslím, že Amelce to vadit nebude.

Pak Tobík začíná cosi dělat. Prý potřebuje matračku. Dovlekl do obýváku dvě, nějak sundal i tu z palandy. Pomáhám je umístit. A pak už mne vůbec nepotřebuje. Slyším, jak něco dělá a vůbec si ho nevšímám. A pak se otočím.

To je hromada, maminko!!!

Tobík trval ještě na jedné fotce.
„Musíš vyfotit nohu, maminko!“

Noha

Nechce se mi psát obligátní, jak to neuvěřitelně rychle uteklo, ale je to tak. Už je to rok, co se nám Ameluška narodila. Ale přitom už si ani nepamatuju, jaké to bylo mít jen jedno děťátko. Jakoby tu byla odjakživa .

A jaká je ta naše roční holčička? Pořád se něčemu směje. Nejvíc Tobíkovi. Naše rodičovské bavící aktivity odměňuje rozkošným úsměvem, ale když přijde Tobík, ani nemusí nic moc dělat, a řehtá se na celé kolo. Asi ho má z celé rodiny nejraději . A on ji? Samozřejmě také. Nezapomenu, jak byl vyděšený, když jsem ji měla v šátku a jemu to nedošlo. Plakal ve výtahu, že jsme ji nechali doma. Nebo když jednou zůstal stát uprostřed silnice – musela jsem rychle pro něj a začal nám ujíždět kočárek. Takový hysterický jekot, že se něco děje s Amelkou!
Je tu pochopitelně i ta druhá sourozenecká stránka. Ale to není tak roztomilé, na to se rychle zapomíná .
Zkrátka jsme moc rádi, že je oba máme. A i oni jsou rádi, že se mají.

A dnešní oslava? Přípravy docela vystihoval náš dnešní rozhovor. Ono totiž naplánovat přípravy na velikonoce i oslavu současně nebylo tak docela snadné. Navíc když jsem nemocná…
Po slavnostním obědě, dětičky v postýlkách:
Já: „Tak já jedu na to solárko“ (do nemocnice na fototerapii, abyste si nemysleli )
Marek: „Ale to nestihneš, co oslava?“
Já: „Jen namažu jednohubky, to mám hned.“
Marek: „A co výzdoba?“
Já: „Ta bude taky? Na tu jsem nemyslela, nic nemáme.“
Marek: „ALe vždyť to jsou její první narozeniny!!!“
Já: „No, tak si to stejně nebude pamatovat.“
…a odcházím do kuchyně s pocitem, že jestli nevymyslím slavnostní výzdobu, mohu způsobit Amelce vnitřní zranění, které si ponese do konc života…
(Nakonec jsme zrestaurovli pár balonků z prosincové oslavy, využili jsme zbytky balicího papíru a Tobík odněkud donesl fešnou pentličku.)

Amelka a dort

S Tobíkem foukají svíčku

A nakonec dárky. Žádnou fotku v podstatě nemáme. Na této můžete hledat: růžová miska a vařečka (od Tobíka), skládací vláček a rozšíření kolejového a vozového parku (stávající stav oběma nestačil).

Koleje, vláček, miska, Amelka, Tobík, maminka, nepořádek

A ještě z kategorie „měkoňů“. Amelka dostala spoustu krásných oblečků.

Ameluška si zkouší triko

Naše Velikonoce jsou na české poměry nejspíš poněkud netradiční. Žádné pomlázky u nás nenajdete. Nikdo nikoho nebije, ani nepolévá.
Ale neznamená to, že Velikonoce neslavíme. Slavíme je. A to hned ze dvou důvodů.

Na Velikonoce nám totiž vychází dva biblické svátky. Nejprve je to pesach, kdy si Židé připomínají, že je Bůh vyvedl z Egypta (správně je tedy o pár dní dříve, ale co už). My sice Židé nejsme, ale z různých důvodů si tuto významnou událost připomínáme též.
Za druhé je to samozřejmě ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista. Ono to na sebe docela hezky navazuje, jelikož známá „poslední večeře“, neboli hod beránka, bylo právě Ježíšovo slavení toho vyjití z Egypta. Ukřižován byl krátce na to. Není to zajímavé?

Máme ale vlastní rodinné tradice (značně odlišné od židovského pesachu). Povíme si příslušné příběhy (letos vlastně jen to vyjití z Egypta, abychom nemotali dětem hlavičky), k obědu máme pečené jehněčí a nekvašené placky. A taky křepelčí vajíčka. A po obědě hledáme velikonoční balíčky.

Letos navíc navazujeme na vánoční tradici a já Amelka slavíme nemocné. Není to nic moc, proto doufám, že se toho brzo zbavíme.

Tobík byl nadšen zejména z tatínkem ilustrovaného velikonočního příběhu (ilustrovali společně a ikdyž se to nezdá, každá tečka má svůj význam) a z rozbíjení a pojídání křepelčích vajec (snědli úctyhodných 13 kousků). Obě dětičky pak z balíčků ukrytých v obýváku.

Velikonoce: Jak se vyvolený lid dostal do Egypta a jak jim pak Bůh pomohl ven.

Křepelčí vejce, nekvašené placky z divoké pšenice, jehně

Torzo beránka po snídani

Na několik dní se naše rodina rozrostla o dva kousky na počet dva dospělí a čtyři děti.
Každý mi teď říká, že jsem si alespoň vyzkoušela, jaké to je, mít velkou rodinu. Jakoby očekával, že odpovím, že jsem si to rozmyslela .
Musím říct, že mne trochu překvapilo, kolik jsme snědli jídla, vytvořili nepořádku a vyprodukovali špinavého prádla. Zezačátku jsem si připadala opravdu jen jako paní na úklid a jídlo. Ale utřepalo se to.
Takže nakonec musím říct, že se mi líbilo, když nás bylo tolik. A rozhodně jsem si velkou rodinu nerozmyslela .

Fotodokumentace:

Maik s Kubou na motorce

Maik zblízka

Kuba krmí koně

Amelka krmí koně (další fotka našeho rodinného seriálu Co by maminka sama nedovolila)

Amelka bez ruky po krmení koně

Hromadné foto s koněm

Cesta domů