Naše Velikonoce jsou na české poměry nejspíš poněkud netradiční. Žádné pomlázky u nás nenajdete. Nikdo nikoho nebije, ani nepolévá.
Ale neznamená to, že Velikonoce neslavíme. Slavíme je. A to hned ze dvou důvodů.
Na Velikonoce nám totiž vychází dva biblické svátky. Nejprve je to pesach, kdy si Židé připomínají, že je Bůh vyvedl z Egypta (správně je tedy o pár dní dříve, ale co už). My sice Židé nejsme, ale z různých důvodů si tuto významnou událost připomínáme též.
Za druhé je to samozřejmě ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista. Ono to na sebe docela hezky navazuje, jelikož známá „poslední večeře“, neboli hod beránka, bylo právě Ježíšovo slavení toho vyjití z Egypta. Ukřižován byl krátce na to. Není to zajímavé? 
Máme ale vlastní rodinné tradice (značně odlišné od židovského pesachu). Povíme si příslušné příběhy (letos vlastně jen to vyjití z Egypta, abychom nemotali dětem hlavičky), k obědu máme pečené jehněčí a nekvašené placky. A taky křepelčí vajíčka. A po obědě hledáme velikonoční balíčky.
Letos navíc navazujeme na vánoční tradici a já Amelka slavíme nemocné. Není to nic moc, proto doufám, že se toho brzo zbavíme.
Tobík byl nadšen zejména z tatínkem ilustrovaného velikonočního příběhu (ilustrovali společně a ikdyž se to nezdá, každá tečka má svůj význam) a z rozbíjení a pojídání křepelčích vajec (snědli úctyhodných 13 kousků). Obě dětičky pak z balíčků ukrytých v obýváku.
Velikonoce: Jak se vyvolený lid dostal do Egypta a jak jim pak Bůh pomohl ven.
Křepelčí vejce, nekvašené placky z divoké pšenice, jehně
Torzo beránka po snídani