Malevičovi

Původně jsme svátky nechtěli. Jenže my tak rádi slavíme.
Máme to rozděleno, mužská část rodiny slaví na Marka, ženská na Michaelu. Komu se neříká Marku a Michaelo, má to alespoň napsané v rodném listu (takže disponuje hned dvěma jmény). A v tradici hodláme pokračovat i u další drobotiny.

Sváteční dort

Tobík dostal hodinky

A ještě pár fotek zvenku:

Amelka s tatínkem na hřišti

Tobík zaparkoval kolo

Roztomilá

A ještě fotka nového člena naší rodiny. Snad poprvé v životě jsem se dozvěděla o nějaké soutěži, jejímž smyslem je sbírání obalů, dříve, než skončila. A poprvé v životě jsem ty obaly fakt nasbírala. A tak máme pana Chládka. Vymaloval ho Tobík a staráme se o něj více než vzorně.

Pan Chládek

O víkendu jsme jeli k babičce a dědečkovi na zahradu. Opekli jsme první letošní uzeninu a obdivovali jsme, kterak postoupili se stavbou svého sídla.

Amelka a Tobík na písku

Ameluška usměvavá

Opékáme uzeninu

Amelka s maminkou opékající

A ještě fotoreportáž ze stavby domu. Tentokrát vás pozveme k prohlédce interiéru.

Pohled do kuchyně

Kuchyň z druhé strany

Čerstvá zeď v druhém patře

Stavbyvedoucí zdraví tetu Natašu

Poslední dny konečně nikomu neteče nic z nosu více, než je zdrávo. Takže můžeme ven a mezi lidi.
Tobík jezdí na kole, Ameluška ještě nechodí, Marek chodí do práce a hledá někoho, kdo by s ním hrál squash (aby shodil břich) a já ponejvíce pletu pedig a spím.
Nic nového po Sluncem .

Tobík obdivuje legového pána a bojí se přisednout blíž

Cyklista do dáli hledící

Tobík má z koní respekt. Rád se na ně podívá, když se přemůže i pohladí, ale tím jeho láska končí.
Ne tak jeho maminky.
Snažím se ho po malých kouskách přesvědčit, že koně jsou fajn. Jelikož malé stádečko koní máme blízko, neztrácím naději, že se mi to jednou podaří.

Dnes jsme se byli podívat s kamarádkou v nedaleké vísce, kde vozí na koních dětičky. Amelka je malinká, Tobík dle předpokladů nechtěl, tak aspoň já.
Verba movent, exempla trahunt. Příště snad pojede i Tobík.

Na koni s Mišákem

Dětičky na hřišti

Už dlouho chci s Tobíkem dělat balón, jaký visí u Hanky v dětském pokoji. Tak dneska konečně.

Já: „Tobíku, vyrobíme balón?“
T: „Jaký balón?“
Já: „Pátrací balón.“
T: „Pátlací balón?“
Já: „No, patlací. Patlací pátrací balón.“

A tak jsme patlali.

Tobík a začátek balónové tvorby

Já tírám, maminko. Už jsem velký kluk.

Balon připravený ke schnutí

Hotový patlací balón na lustru v pokojíčku

Během tvorby nás potkalo hned několik zádrhelů. Zaprvé jsem se neměla ptát tobíka, jestli již hodnotí balón jako zaschlý. Když totiž vyfouknete balónek, na kterém je to celé přilepené a nezaschlé, rázem z celého dílka vznikne uschlá švestka. A vy propadnete pocitu naprosté beznaděje (než vás napadne něco geniálního, třeba vyndat vyfouklý balónek a nastrkat tam špejle).
Zadruhé jsem si taky během tvorby vzpomněla, že ty papíry se spíš do něčeho máčí celé – třeba do lepidla na tapety. Vznikne tak úhlednější pátrací balón. Ale taky podstatně patlavější .

Hanka do něj vyrobila ještě postavičky celé jejich rodiny. V tom našem jsou samozřejmě taky. Jen jsou neviditelné. Pssst!