Malevičovi

Dnes jsem doma zanechala hromadu špinavého nádobí, kynoucí mazanec a nakrmenou rodinu. Odjela jsem se učit, jak se plete pedig. Upřímně řečeno, nejvíc mne na tom lákalo, že si to budu moci vyzkoušet, aniž bych to přitom musela učit ještě Tobíka a odhánět Amelku.

Kurz byl fajn, byla jsem tam jen já, dvě kamarádky a trpělivá paní lektorka. Všechny tři jsme vyrobily podnos – napoprvé bychom prý nic většího nezvládly (paní nebyla jen trpělivá, byla i upřímná ).

Doma jsem pak nalezla vyvenčenou a spokojenou rodinu, spálený mazanec a žádné špinavé nádobí.

Podnos z pedigu

Musím říct, že mne to fakt bavilo. Takže se těším na pokračování – s Věrkou a Markétou už se vidíme před panelákem u dětského hřiště, kterak pleteme. (Původně jsme chtěly být jako staříci, sedící před chalupou, ale musíme se držet reálných podmínek .)

Dnes jsme absolvovali již třetí výpravu za jarními botkami pro Tobíka. Konečně jsme byli úspěšní. Našla jsem totiž v Teplicích krámek, prodávající dětskou, českou a kvalitní obuv. Navíc krámek s milou a proškolenou obsluhou. Vpodstatě jsem jen ukazovala prstíčkem a paní prodavačka Tobíka zula, měřila, vyndavala stélky, porovnávala a já jen koukala, jak mé dítko pobíhá po krámku v nejrůznějších modelech bot. Ve finále pak na každé nožce botku jinou, abychom vybrali tu opravdu nejlepší. Nakonec mi tam paní prodavačka ještě pohlídala obě dětičky, jelikož v mé peněžence se vyskytoval nedostatečný obnos a terminál na platební karty pán namontuje až v pondělí. Nemohu se nepodělit o odkaz, takže pokud jste zblízka a máte děti, obujte jim nožky u stonožky .

Cestou do obuvi jsme potkali kolotoče. Tobík se celou zimu těšil, že: „Zase někdy pojedu na autodrom, jo?“ A tak jsme šli.

S tatínkem na autordromu

Tobík v neuvěřitelně barevné mašince

Na kolotočích jsem se svezla dokonce i já. Na řetízáku. Akorát tedy úplně sama – asi už tyhle neadrenalinové atrakce vychází z módy, nebo co.

Taky mne krásné počasí neustále nutí vymýšlet nějaké výlety. Takže jsme byli v nedaleké oboře krmit jeleny a kozy a následně v zoo. Tam ještě nepřešli na jarní režim a prohlídka byla víceméně zviřátek prostá. No aspoň že tam mají hezké dřevěné atrakce.

Tobík a Kayli provokují kozu skívou chleba

V mašince

Unavená Ameluška

Dřevěná věž v zoo

Tobík nahoře ve věži - nahoru sám, dolů ho sundavala Věrka

S příchodem jara, kterého se už nikdo nemohl dočkat, ve mně vznikla nebývalá touha něco jarního vyrobit i u nás doma. A tak jsem se rozhodla, že konečně zkusím sama něco ušít. Že vyrobím jarní výzdobu v naší kuchyni.

Prvním krokem bylo dostat se do šicího stroje, od kterého už více jak rok nemůžeme najít klíč. Podařilo se mi ho vypáčit šroubovákem a byla jsem na sebe natolik hrda, že jsem rázem získala pocit, že nic není nemožné. A hned jsem objednala ty nejjarnější látky, které se mi podařilo najít.
A natřela jsem na jarno květináče.
A zakoupila jarní květenu.
A pak dorazily látky.
A já fakt šila. Bez pomoci.

Není to dokonalé, ale je to jarní:)

Jarní květináče s jarní květenou

Oboustranné jarní prostírání

Ošatka na pečivo

Prostřený stůl

Jaro na vchodových dveřích

Já možná nepatřím mezi rukodělně nejzručnější, ale doháním to nadšením. Aspoň trochu .

Markův tatínek měl narozeniny. V sobotu byla oslava. Od maminky dostal bowling pro celou rodinu na dvě hodiny.
A tak jsme slavili a bowleli. Krom Amelušky všichni.

Oslavenec s Amelkou

Amelka si hraje s koulí

Tobík čeká na svůj hod

Bowleři

Věšeli jsme s Tobíkem prádlo. Dobrá příležitost pro vážnou rodinnou diskuzi.

Já: „Chtěl bys ještě nějaký miminko, jako je Amelka?“
Tobík: „Jo! Jo!“
Já: „No tak to si budeme muset ještě nějaké pořídit.“
Tobík: „A já je spočítám!“
Já: „A kolik bys chtěl ještě miminek?“
Tobík (dlouze se zamyslí při rozklepávání pleny): „Ještě dvě Amelušky bych chtěl!“

Po chvíli, kdy už jsme se bavili o něčem docela jiném se ještě zeptal: „Už jsme si nějaké pořídili, maminko?“

Ne, ještě ne .