Malevičovi

Valentýn

15. Únor 2010

Autor: Michaela

Komentáře (1)

Valentýn. Někdo ho slaví, někdo ne. Někdo ho ignoruje a někdo vyloženě nesnáší. A my?

Udělali jsme si čokoládové fondue a pustili jsme si slaboduchou romantickou komedii .

Během jejího sledování jsem přemýšlela o tom, jak to v těch filmech bývá často stejně rozehráno. Mladí a nezadaní zažívají spoustu dobrodružství a mají neuvěřitelně pestrý život. O šťastný konec filmu se postará romantická svatba.
Mladí manželé jsou obvykle celí upatlaní od upatlaných batolat, doma mají nepořádek a výjimečně vypadají výjimečně šťastně.
Rodiče větších dětí je zase často tahají na dovolené a výlety, o které děti vůbec nestojí a hádají se.
Televizní rodiny s dospívajícími ani nezmiňuji.
Zato u starších párů – tam se zase hezky vrací romantika.
Happyendy jsou našťestí všude.

Je to zvláštní. Možná ani nebudete souhlasit. A vzhledem k naší frekvenci sledování televize se vám ani nedivím. Já jsem ale i přemýšlela nad tím, jak by vypadal film o naší rodině. Pár takových scén mne napadlo.

Rodiče jedou s dětmi na výlet. Starší dítko komentuje vše, co vidí. Jeden z rodičů zapne druhému vyhřívaní sedačky. Následně začne mluvit o všelijakých blbostech, jen aby odvedl pozornost od displeje, na kterém svítí že vyhřívání je zapnuto. Kamera zabírá viditelnou úlevu v jeho očích, jen co displej zhasne. Má vyhráno. A pak už následuje jen smích druhého rodiče, kterému dojde, že ho pálí zadek.

Další scéna. Tatínek sedí u počítače v obýváku. Maminka leží s notebookem v ložnici. Hrají spoju tahovou strategii. Tatínek každou chvíli odbíhá do ložnice, aby mamince poradil, aby se podíval, jak jí to jde, nebo aby tam prostě jen byl s ní.
Potom oba dostanou na něco chuť a jdou si třeba usmažit lososa, otevřít konzervu tuňáka, či něco podobného.

Další scéna by mohla být třeba ze včerejška. Děti spí. Rodiče se hrabou v odpadkovém koši a hledají zbytek bílé čokolády (dobře zabalené), kterou tam jeden z nich omylem vhodil a druhý z nich trvá na tom, že se musí dát do čokoládového fondue.

A další a další scény.

Myslím, že náš film by byl docela veselý. Hodně by se tam tančilo a zpívalo, chodil by tam Tobík a říkal by: „Maminko netanč! Maminko nezpívej!“. Samozřejmě si to nesmíme idealizovat. Taky by se tam občas křičelo, možná i plakalo. Ale taky by tam padlo dost omluv.

Jo, tak přesně o tom jsem přemýšlela včera na valentýna. O tom, jakou mám skvělou rodinu a jak jsem s nimi šťastná.