V pátek jsme měli výročí. Pět let. Je to hodně, nebo málo? Pět let a dvě děti – pro nás akorát 
. A jaké bylo naše výročí? Hezké a veselé – ostatně jako naše manželství.
Ale popořádku.
Nejprve jsem myslela, že nic slavit nebudeme. Udělala jsem totiž obrovskou, ale obrovskou blbost. Večer mi Marek volal, že jede domů z Prahy. Řekla sjem mu, co se stalo. Strašně se rozčílil a rozloučili jsme se. A já se mu vůbec, ale vůbec nedivím, vzhledem k tomu, co jsem udělala.
Za půl hodiny mi volal, abych věděla, že se nezlobí. Byla sjem ráda.
Jste zvědaví, o co šlo? Domluvili jsme se, že to nikomu neřekneme – abych se více neztrapňovala. Ale hrozně jsme se tomu nasmáli.
Upekla jsem Markovi dort s pěti svíčkama s srdíčkem.
A on mi dal něco, po čem už dlouho toužím. Nové záchodové prkénko. Má dokonce i brzdu, takže nebouchá, když ho sklápíte. Byl to moc romantický večer – v půl jedenácté jsme pobíhali okolo záchoda v gumových rukavicích a drhli jsme ho, abychom mohli namontovat nové prkénko.
A abych měla co dát na blog, vyfotili jsme alespoň krabici (přece nebudeme fotit WC).
Krabice od záchodového prkénka
A mikuláš?
V sobotu, jen co jsme se vyspali po obědě, jsem si vzpomněla, že je mikuláš. A že jsem chtěla dětem dát za okno balíčky. A tak jsem drobotinu nechala doma a zajela do obchodního centra.
Marek říkal, že má rád mikuláše – jediný den v roce, kdy můžete sníst tolik čokolády, kolik chcete, a nikdo vám to nevyčítá.
Jenže mi to řekl až poté, co jsem se rozhodla, že letošní mikuláš bude zdravý a nakoupila podle toho.
Ještěže dětičky jsou ve věku, kdy jsou vděčné za všechno. A Markovi jsem tu čokoládu koupila .
Kdepak je ten balíček
Amélka na lovu
Takže, jak vidíte, máme se fajn.
PS: Ještě jsem chtěla napsat o tom, jak jsem malovala (zeď) s Amelkou v šátku na zádech. Abyste viděli, jaká jsem aktivní matka. Jenže mě u toho nikdo nevyfotil 
.
