Malevičovi

V sobotu měl Marek narozeniny. Je šťasten, že UŽ ( ) mu je čtvrt století.
Přál si tiramisu z opradovského mascarpone, a tak ho měl (a já skor plakala, že máme narozeninový dort v ošklivé plastové krabičce). Taky měl slavnostní oběd. A pár dárků. Ne moc, jelikož k těmto narozeninám, i ke všem ostatním, které někdy bude mít, dostal foťák (a já stejně tak).

Ráda na dorty, které jsou něčím sypané, dělám obrázky. Leč tentokrát to až tak nápadité nebylo – napadl mne akorát linuxový Tux. No aspoň to bylo snadné .

Tux tiramisu

A ještě jedna akční, děti zírají, Marek fouká, prostě narozeniny

Sfoukávání svíček

Měli jsme malou, rodinnou oslavu. A bylo to hezké.

Amelce bylo 6.10. půl roku. Nějak brzo, nepřijde vám?
Takže míry:
62 cm dlouhá, 6270g lehká, hlava se jí odminula zmenšila o 1 cm na 39. Pak má tomu měření někdo věřit:)
A jelikož se my vícematky neubráníme srovnávání, Tobík na tom byl v půl roce o tři centimetry déle, dvě kila těžceji a ta hlava – tak dlouho jsem přemýšlela, jak to popsat, až jsem dopočítala objem. Takže hlavu měl o 537 centimetrů krychlových větší. Za výsledek neručím, pěkně jsem se u toho zapotila:) (nechce to někdo zkontrolovat? Stačí, když mi spočítáte objem hlavy Amelky – potřebné údaje máte).

A jaká je naše půroční holčička? Velmi, velmi živá a zvědavá. Došoupe a dokutálí se v podstatě kam chce a na čtyři se taky dostane bez problémů. Zdokonaluje se v pádech z postele. Do pusy strčí absolutně všechno. Takže miminko, na které se nemuselo dávat pozor, je definitivně pryč.
Taky už se konečně dočkala toho velkého dne, kdy jí ukážeme, že na světě existují i jiné pochutiny, než mléko. Ale zatím se netváří, že by ji to nějak potěšilo. Naopak se tváří, že jídlo je pro ní přes den naprostou ztrátou času. Dohnat to přeciž může v noci, hezky po dvou hodinách.

Fotky z první lžičky jsou naprosto příšerné, ale je to takové nostalgické.

Amelka a první kaše

A půlroční zamyšlení?
Přemýšlela jsem nad tím, co nejzásadnějšího jsem dělala jinak u Tobíka, než dělám u Amelky. Asi to bude šátek a látkové plínky. Bez šátku si fakt už miminko neumím představit. Tolik věcí bychom nemohli dělat! Jak říkal Marek – ten kočárek je jako koule na noze. S šátkem se dá prakticky cokoli. Takže můžem chodit na výlety do lesa, stavět bunkry, hledat houby, pobíhat po krámech, které jsou mrňávé a vedou do nich schody, na návštěvách nemusím řešit jak Amelku uspím a tak vůbec, život je mnohem jednodušší. Lidé často namítají, co na to moje záda a Amelky vývoj. Šátek je v tomto ideální. Tím, že ona je na mě úplně připláclá, nosí se skvěle. Námitky mívají lidé, kteří vyzkoušeli klokanky. Jenže to se vůbec nedá srovnávat, v klokance je dítě úplně jinak posazeno, a zpravidla to není pohodlné ani dítku, a nosiči už vůbec ne. Z šátku mě maximálně po celodenním výletu bolí nohy o něco víc.
A látkové plíny? Jsou mi sympatické. Takové normální. Práce s nimi je o něco větší, ale není to tak zlé. Žehlit ani vyvářet nemusí, perou se v pračce, takže jde vlastně jen o věšení a skládání. To mi až tak moc nevadí, a ten dobrý pocit, jaký z nich mám!

Nejzásadnější změna ale bude to, že nemáme jedno dítko, ale dvě. A to mi přijde mnohem lepší. A jedodušší. A tak vůbec, mít jen jedno dítě bylo divný .

Nosím v hlavě asi tisíc věcí, které chci napsat na blog. Nestíhám! A jelikož je toho tolik, a skluz veliký, rozhodla jsem se pro jeden příspěvek, do kterého napíšu aspoň něco. Nepředpokládám, že je to naposled, proto střípky nesou i jméno měsíce. Není to geniální?

I. Tobík je opravdu skvělý bratr. Někteří mne strašili, jak bude na Amelku žárlit. U nás nenastalo.
Já jsem se spíš těšila, slintajíc u jiných, jak si spolu budou hrát. Přemýšlela jsem, kdy na to bude Amelka dostatečně veliká. Nikdy by mne totiž nenapadlo, že si s ní Tobík začne hrát prakticky hned, jak to bude možné. Takže od té doby, co Amelka reaguje na to, co se děje kolem ní (což je prakticky od začátku), Tobík vymýšlí všechno možné, jen aby jí rozesmál. Lehá si k ní na zem a směje se, zpívá jí písničky, hraje na xylofon, honí míč po celém pokoji, aby to mohla sledovat… No prostě úžasné.
Jednou jsme seděli po večeři v kuchyni, Amelka na zemi v autosedačce. Tobík (úplně sám od sebe) odešel do pokojíčku a dotáhl tunel. Opřel ho o autosedačku, aby do něj Amelka viděla. Pak došel pro míč a pouštěl ho do tunelu. Někdy fakt žasnu, co vymyslí.
Doufám, že jim to vydrží. Napořád

Amelka a míč v tunelu

S Tobíkem v tunelu

II. Postavili jsme v pokojíčku opravdický stan. Tobík byl nadšen. Když ještě nemohl dovnitř, poskakoval radostně okolo. Když konečně mohl dovnitř, běhal po celém bytě a znovu do pokojíčku, padal na chodbě (je tam taková zrádná zatáčka) a následně skákal do stanu.
Spal v něm už třikrát.

Ve stanu spící

III. Dostala jsem od Marka knihu. Jelikož on sám přečte máloco tak to, že mi koupil knihu, je událost hodna zápisku.
Dostala jsem prvotinu devatenáctileté češky vietnamskéo vzhledu (ano, to bude ten pravý popis:), Bílej kůň, žlutej drak. Doporučuji, přečtete to za jedno odpoledne. A uvidíte, jak se cítí takový vietnamec v čechách.
Na poprvé, a i vzhledem k věku, se jí to fakt povedlo (ikdyž samozřejmě, vzhledem k výše zmíněnému, nečekejte dokonalost samu).

Vypůjčený obrázek

IV. Natřeli jsme kuchyňskou linku. Obnova byla nutná, natření jsme vyhodnotili jako nejjednodužší možnost (Marek do umakartu odmítl cokoli nového přišroubovat).
Původní stav jsem nezvěčnila, příležitostně můžete spatřit cosi podobného u poplenic.
Jak se nám to povedlo dodám, až tam uklidím.

V. O prázdninách vzali Tobíka na výlet babička a dědeček Byli lanovkou na Komárce a pak taky lodí ve Hřensku. Fotky z lodě musíme najít, z Komárky už jsme našli.

S babičkou na lanovce

Tobík zkoumá minulost těžby na Komáří Vížce

A to je pro dnešek vše, drobotina volá.