Malý kravaťák v pyžamu a s přilbou
Že prý: „Já jdu na svatbu, jo?“
U nás v Krupce se tento víkend konají městské slavnosti. Budu upřímná, nejsem si tak zcela jistá, co přesně by se tam mělo slavit. Nu což, beztak jsme tam šli hlavně kvůli kolotočům.
Tobík absolvoval většinu atrakcí určenou pro jeho věkovou kategorii. A taky jednu tak trochu neurčenou – Marek ho vzal na „horskou dráhu“. Když jsem na ně tak zespoda koukala, bylo mi ho líto – kam jsme ho to poslali, chůďátko moje, které nechce s rodiči ani na zvedací labutě. Z dráhy byl ale nadšen. Spolu s autodromem je to jediná atrakce, o které mluvil až do večera.
Safari jízda
Řetízák (ono se mu tam líbilo, ale vyfoťte někoho za jízdy, a ještě hlídejte úsměv)
Mávání z autodromu
Mávání z koníka
Byli jsme na dráze.
Lízátko
A nakonec zmrzlina
Kolotoče jsou fajn, ale jednou za rok mi to úplně stačí 
.
PS: Mám za sebou další lekci v úpravě fotek. Z jedné fotky jsem vyretušovala hned tři osoby. K dokonalosti to má velmi daleko, ale napoprvé mám ze sebe radost.
Kdo fotku najde, nedostane nic, něco by měl dostat spíš ten, kdo jí nenajde .
Nemám v plánu dávat na naše rodinné stránky recepty – to bych z toho se svým přístupem k vaření brzy udělala kuchařský blog. A to nechci. Ale když narazím na něco opravdu mimořádného, co stojí za to, nemohu si pomoci. A to se stalo právě dnes.
K něčemu se přiznám. Bramborové knedlíky mi byly docela dlouho soupeřem. Občas se vyvedly, občas ne. Nenapadá mne jiné jídlo, se kterým bych měla takový problém (a to doma dělám opravdu kde co). Dnes jsem se rozhodla pro další pokus. A objevila jsem geniální recept. Vůbec nemusíte žádné brambory strouhat! Těsto se patlá dobře a rychle. A vzniklé knedlíky jsou vskutku mimořádné, povést se musí pokaždé.
Bramborové knedlíky se obvykle dělají z hrubé mouky. Prý ještě lepší je krupice. Mne to nějak nenadchlo, ale klidně ji použijte, pokud máte rádi takovou tu krupicovou strukturu. Někdo zase nedá dopustit na bramborový škrob. Prosím, experimentům se nebráním.
U nás doma byla dnes polohrubá mouka a krupice – a knedlíky jsou z nich přesně podle mého bramborovoknedlíkového vkusu.
A konečně recepis (je to strašně rychlé a jednoduché, dlouhý popis je výsledek působení mého spisovatelského střeva:):
Potřebujeme:
1/2 – 3/4 kg brambor (přiznávám rovnou, odhad), varný typ ideálně C, ale jde cokoli
400g mouky hrubé nebo polohrubé (taktéž váhový odhad)
2-3 vejce (podle toho, jak máte velké, a kolik máte brambor)
cca 100g krupice
sůl
Postup:
Brambory oloupeme, rozkrájíme na kostky a uvaříme, případně mírně rozvaříme. Vodu slijeme a brambory zasypeme moukou. Rozšťoucháme šťouchadlem a zakryjeme poklicí. Necháme 15-30 minut stát.
Do největšího hrnce, který doma máme, si dáme vařit vodu.
Obsah hrnce se vznikajícími knedlíky vyndáme na vhodný prostor – vál, nebo čistou kuchyňskou linku. Trochu si to rozhrneme, jelikož to bude horké, tak aby to prochladlo. Vytvarujeme si v tom vhodné prostory pro vyklepnutí vajec – kreativnější povahy si mohou vytvořit mírné pahorky a z vajec jezírka. Pořádně to celé posolíme. A pak patláme těsto. Postupně si přisypáváme krupici, abychom získali tu správnou konzistenci. Zde nastává trochu problém, jelikož máme špinavé obě ruce. Použít můžeme třetí ruku, nebo něco takového.
Těsto postupně přestává být lepivé a začne se samo tvarovat do válečku (fakt, mně se samo tvarovalo). V této fázi můžeme buď těsto rozdělit na tři díly a z každého udělat váleček. A nebo si uděláme jeden dlouhý váleček. To jsem zvolila já. Můžeme se pak totiž kochat půlmetrovým knedlíkem. A to jen tak někdo nemá! Pak ho ale stejně rozkrájíme na tři stejné díly.
Vaříme ve vroucí vodě cca 20 minut. Někdo do vody přidává ocet, aby nebyly knedlíky oslizlé. Jelikož ale můj choť rozpozná použití jedniné kapky octa na sto metrů daleko, a vykřikuje nesouhlasné komentáře, nemám odvahu zkoušet.
Dobrou chuť!
Bramborové knedlíky
První zářijový týden jsme strávili na Vysočině. Bylo to tam opravdu krásné. Bydleli jsme u manželů Kotrlových ve vesničce Pustá Rybná. Nenechte se zmýlit názvem, Pustá Rybná je krásná vesnička. Pustá není ani omylem! Najdete tam kupříkladu hasičský sbor, divadelní spolek, wi-fi síť… To vás jistě v dnešní době tak moc nepřekvapí. Krom toho se ale Pustá Rybná pyšní i vlastním hokejovým týmem! A to už není jen tak! Hned jsem se tázala na přítomnost zimního stadionu . Ten ovšem netřeba – ledovou plochu každoročně připravují hasiči politím vhodného prostoru, který následně zamrzne. Nejen tímto mne život na vesnici opravdu uchvátil.
Manželé Kotrlovi jsou lidé velice milí a pohostinní. Mají velký dům se zahradou, na které postavili malinký domeček, kde hostí návštěvy. Hned po příjezdu pro nás Jiřinka měla připravenou večeři. A celý týden nás zásobila zeleninou ze zahrádky a domácími vajíčky. Jednoho rána nám dokonce donesla i bandasku s opravdickým mlékem a čerstvé rohlíky. Ty byly úplně jiné, a mnohem lepší, než rohlíky tady u nás. Ono tam na vysočině je vůbec všechno takové lepší . Musím přiznat, že život na vesnici mne uchvátil. Už dlouho si pohráváme s myšlenkou mít domek někde na venkově, chovat tam krávu a slepičky, pěstovat zeleninu… Ale po tomto týdnu stráveném v takovém prostředí mám pocit, že jinak se žít ani nedá. Asi vám to od někoho, kdo celý život strávil v paneláku ve městě, zní poněkud naivně, že? Já vím. I Jiřinka nejspíš musela skrývat úsměv, když jsem se jí stále na něco vyptávala (nejčastěji na detaily ze života krav ). Ale já si nemohu pomoct. Vůbec se mi zpátky do paneláku nechtělo. Ty asfaltové chodníčky, sídlištní pískoviště a dětská hřiště, Tesco… Je to všechno takové umělé. Mám prostě pocit, že opravdový život je tam na venkově.
A jak jsme se vlastně celý týden měli, a co jsme dělali? Vzdor předpovědi svítilo slunko všechny dny, krom pátku. Takže jsme chodili do lesa, sbírali houby, stavěli bunkry a hledali poklady (kešky). Pak jsme také vařili, hráli na kytaru a zpívali, povídali si a spali. Tobík byl strašně spokojený pořád někde pobíhal a s něčím si hrál. Amelka byla taky celkem spokojená, akorát brzy vstávala, což bylo velice vyčerpávající.
Celý týden jsme si tedy moc užili a domů jsme odjížděli krásně vyvětraní. Přivezli jsme si zeleninu a bylinky ze zahrádky, domácí vajíčka a neskutečně výborný štrůdl. To jsou věci, které já dokáži ocenit.
Chatka, kde jsme bydleli a pojízdný trabi
Tobík pózuje v uličce v Poličce
Na hřišti
Ulička skrz hradby v Poličce
Na houbách
U Milovského jezera
Na Malých Perníčcích nedaleko Pusté Rybné
S kozou:)
V lese v pařezu
Na louce v jeteli
Tobík dává Amelce pusu
Amelka a Pepsi
Před odjezdem (to byl počas)
Co říci závěrem? Ten týden pro mne byl něčím víc, než jen dovolenou. Méně jsem mluvila, více se dívala a přemýšlela. Doufám, že jednou budeme taky takto žít. Na venkově, pěstovat zeleninu a chovat zvířata. A že budeme taky takto pohostinní a hostům u nás bude dobře.