Malevičovi

Pondělní den české státnosti jsme oslavili tím, že jsme nechali Marka, aby se doma léčil a odjeli jsme na výlet. Ani jsem přesně nevěděla, kam jedeme. Důvěřovala jsem jedné tetičce, jedoucí před námi, že nás dovede. Jet někam, nevědouc kudy a kam bylo tím zábavnější, čím humorněji se pohybovala ručička ukazující stav benzínu. Poprvé jsem si totiž vyjela na výlet jen s pár drobnými na limonádu (přece nebudu tahat celou penženku, že). Nakonec jsme dojeli tam i domů a já jsem se poučila, že bez peněz, nebo alespoň karty, není radno na výlety se vydávat.

Dalším překvapením bylo, když jsme zaparkovali pod Ranou. Kopec to není nijak veliký – cca 450 metrů. Jenže všude kolem rovina a Raná tak nějak ční do výše – no zkrátka zespoda to nevypadá jako kopec kojenec&batole-friendly. Ale Tobík mne překvapil. Vyškrábal se až nahoru. Nejprve se nechal táhnout psíkem a potom, povzbuzován z každé strany za každou ruku, vylezl až k horní ceduli. Jsem na něj hrda, veškeré připomínky cestou se týkaly jen toho, že za žádnou cenu nechce zkoušet paragliding. No nenutila jsem ho tedy .

Paraglidistů tam byla tedy hromada, ale podstatně větší hromada tam byla letadlových modelářů. Byli legrační. Jelikož neviděli „za roh“, kam pouštěli své modely, měli za rohem hlásiče, který jim říkal, kdy mají model otočit. Být hlásičem musí být věru zábavné – celé odpoledne sedět ve větru na kopci a mačkat tlačítko dávající znamení… Zas se ale člověk cítí užitečný, že.
Příští sobotu tam mají modeláři závod – tak asi proto jich tam bylo tolik (fakt to bylo neuvěřitelné, kolik lidí se tomuto věnuje).

Výlet byl fajn, doufám, že nás milé tetičky s sebou zase někam vezmou.
Fotodokumentace tentokrát z mého mobilu a od tetičky.

Kopec

Rogala a výhled

Tobík na vrcholu

Turisté vlající smějící

Upekla jsem domácí chleba. Poprvé úplně bez techniky (s technikou už ho pěču druhým rokem) – troubu nepočítám. Vřele doporučuji každému, kdo rád vaří. Obzvlášt vhodné je to jako terapie v případě, že vás někdo naštval.
Nejprve těsto hnětete a hnětete, seč vám síly stačí. Mě to tak bavilo, že kdyby mé síly stačily, hnětu po zbytek svého života. Chlebu ale stačí tak pět minut.
Pak těsto kyne.
Pokud z vás hněv nevyprchal, po kynutí se máte na co těšit.
Budete se totiž z těsta snažit dostat tolik vzduchu, kolik bude možné. Takže hníst musíte opravdu vehementně. Můžete taky s těstem mlátit o kuchyňskou linku. Nebo mu jakkoli jinak dávat zabrat. Jak říkám, skvělá terapie.
Pak z těsta vytvarujete chleba, který necháte dlouho kynout. Potom ho upečete.
Doma to voní a vy se cítite po právu skvěle.
Péct domácí chleba ručně je prostě fajn.

Domácí chleba

A ještě nakrojený

Jo, a taky už jsme zdraví.

Na klouzačce

Zazvonil na nás pán z UPC. Donesl strašně výhodnou nabídku. Internet a televizi vpodstatě za cenu našeho internetu (narozdíl od drtivé většiny českých domácností totiž platíme za internet plnou cenu). Odvětila jsem mu, že digitální vysílání již máme, a na televizi beztak téměř nekoukáme. On mi s vážným výrazem se tváři a skoro šepotem odvětil, že tu televizi máme načerno.
Vysvětlila jsem mu, že nikoli, že vlastníme anténu, která přijímá i digitální vysílání. Pán to ještě zkusil s tím, že nám to zítra vypnou. No neuspěl, a tak to zkusil jiným směrem, ve kterém se nejspíš cítil jistější.

Pohlédl na Tobíka. Prý bychom mu mohli pouštět pohádky. Odvětila jsem, že mu televizi nepouštíme, že mu raděj přečteme knížku (no dobrá, není to tak úplně pravda, ale je to takový ideál, kam bychom mohli směřovat . Navíc vysvětlujte někomu, kdo se v sobě snaží vylovit obchodnického ducha, že dítku pouštíte jen pohádky na DVD, a to ještě zcela výjimečně, a jen ty, které projdou přísnou rodičovskou cenzurou).
Ovšem co na to pán odvětil, to mne zcela odzbrojilo: „Aha, vy jste taková ta moderní domácnost!“

V moderní domácnosti se nekouká na televizi. V moderní domácnosti se čtou pohádky. Není to hezké? A pak že do módy přicházejí samé podivnosti.

Už pár dní jsme nemocní. Tobík kašle (nejvíc večer a v noci), Amelka má rýmu, já oboje. Markovi se to tentokrát vyhlo.

Večer jsme v rámci léčby donutili Tobíka vypít plno čaje, což způsobilo, že nás o půlnovi vzbudil počůraný. V půl druhé mne vzbudila hladová Amelka. Tobík toho využil a šel si se mnou povídat. Došlo mi, že celou tu hodinu a půl nespal. O chvíli později zvesela poskakoval po kuchyni, zatímco já jsem mžourala do příbalové informace kapiček tišících kašel. Odpočítala jsem potřebné množství a nadávala si, že jsem mu je nedala hned večer.

Potřebovala bych, abychom byli zdraví do středy, nejdéle do čtvrtka. Tak snad.

Ráno jsem si uvědomila, že Marek měl být tento týden v Moskvě. Nedostal vízum, ještě že tak.

Tobík s infralampou

Ke svému životu nutně potřebuji něco, co mi bude nahřívat hlavu. Proto byla infralampa jedna z prvních věcí, které jsme si pořídili do společné domácnosti.
Tobík v nestřežené chvilce, inspirován maminkou, rozehřívá rýmu ve svých dutinách

Hlava rodiny se nechala slyšet, že prý by ráda jablkové knedlíky. A tak jsme je udělali z výborných jablek od babičky. Knedlíky já dělám ráda (ačkoli nikdy dříve jsem jablečné asi nejedla), je to celkem snadné a nenáročné. Navíc malí pomocníci jsou u této činnosti velmi vítáni.

Váleč těsta

Balič knedlíků

Detailní práce rukou

Teď mi došlo, že jsem nevyfotila to nejdůležitější, výsledný produkt! No, tak třeba příště .