Jednoho krásného sobotního rána jsme se rozhodli, že půjdeme na výlet. Téměř za barákem máme nejdelší lanovou dráhu v ČR, vedoucí na Komáří vížku. Pobalili jsme tedy svačinu, nutné proprietky a dětičky, a vydali se na cestu k ní. A jelikož jsme den předtím oprášili naši zálibu v geocachingu (hledání pokladů), vybavili jsme se na cestu i v tomto směru.
Cesta lanovkou byla příjemná, zmrzlina a klobáska u horní stanice výtečná, a naše cesta za poklady mohla začít. Hned nahoře jsme se přesvědčili o vzrůstajívím zájmu o geocaching. Když jsme tak zírali do naší navigace, kde že bude nejlepší vstoupit do jeřabinového háječku, děvčata sedící opodál se potutelně usmívala. Po chvíli, nejspíš v touze naznačit stejný zájem, se otázala, zda chceme poradit. Nebylo třeba, k tomuto pokladu vedla opravdu geodálnice. Hned po opuštění jeřabinového porostu jsme zahlédli další hledače. To ovšem bylo jediné místo, kde jsme ten den někoho potkali, nejspíš jsme se nahoře nakumulovali po příjezdou toutéž lanovkou.
Následně naše kroky vedly do Skiareálu Krupka. Viděli jsme to tam poprvé, a vstkuku nás překvapilo, jak je to tam veliké. Těším se na zimu, kdy si tam půjdeme zalyžovat. Poklad jsme našli téměř bez problémů a nakrmili jsme se všudypřítomnými malinami. A potom už jsme se vydali úplně špatnou cestou. Pokud si někdo myslí, že s navigací jsou výlety nudné, protože se nedá zabloudit, nechť jde někdy s námi. Pokud někdy se svou rodinou absolvuji výlet, během kterého se nebudeme prodírat hustým lesem, klesat neprostupným terénem, nebo alespoň nepůjdeme delší, ale zato hoší cestou, patrně budu pochybovat, zda jsem se omylem nevydala na výlet s někým jiným. Takže mě to vlastně ani nepřekvapilo 
.
Nakonec jsme ale dobloudili tam, kam jsme chtěli. Byl to nějaký zatopený lom. Pobavili jsme se u historky, kterak do něj kdosi zaparkoval vozidlo a následně se ho hasiči pokoušeli vyprostit. Doteď jsem nevěděla, jakou nejrůznější výbavou disponují – třeba takový osvětlovací vůz. Velmi praktické.
U jezírka jsme se nasvačili, našli třetí poklad, a pk už jsme se vydali směrem domů.
Výlet se mi moc líbil. Tobík mě překvapil, že celou cestu celkem bez problémů ťapkal, dokonce obtěžkán například nasbíranou otepí dřeva (nasbíral při prodírání se lesem, prý bude dělat ohýnek), se kterou se nechtěl rozloučit. Amelka byla taky spokojená, celou cestu se nesla, takže buď spala, nebo měla hezký výhled. A nás s Markem pomalu přestávají bolet nohy .
S Tobíkem a zmrzlinou u horní stanice lanovky
Tobík výletník
Prozkoumává silnici
Marek hledá správnou cestu
Tobík si zatím hraje s jedním z úlovků z pokladu
Svačina
A nakonec rozcestník
