Malevičovi

Ženil jsem se za hluboké totality. Přestože jsem vyrůstal ve věřící rodině, sám jsem byl od dvanácti let členem Bratrské jednoty babtistů a navštěvoval nedělní bohoslužby, moje snoubenka byla nevěřící a už před svatbou jsme čekali miminko.

Syn se nám narodil předčasně, byl v inkubátoru, protože měl nedostatečně vyvinuté plíce. Tenkrát se moje žena poprvé nedokonale modlila k Bohu. Mně to prozradila až za několik let. Asi po roce našeho manželství i ona uvěřila v Pána Ježíše a přijala ho jako svého osobního spasitele.

Po necelých dvou a půl letech od narození prvního syna se nám narodil syn druhý. Dohromady s dcerou (z prvního manželství mé ženy) jsme měli tři děti a byli jsme šťastní. Až do doby, než manželce lékaři zjistili, že má rakovinu. Po důkladném vyšetření nám lékař sdělil, že nález je ve stádiu, kdy už ho nelze operativné odstranit. Jediná možná léčba byla formou vnitřního ozáření. Na mou otázku, jak dlouho bude žít, mi doktor řekl několik termínů. Nejdelší z nich byl půl roku…

Vyšel jsem z ordinace a věděl jsem, že tady může pomoci už jenom Bůh… Během několika hodin se za mojí manželku začali modlit všichni křesťané, co nás znali i neznali. Tu noc jsem nemohl spát, jen jsem v slzách volal k Bohu. Nikdy předtím jsem se nesetkal s tím, že bych slyšel Boha promluvit. Bylo už k ránu, když jsem slyšel: „Ona bude žít…“ Nejdřív mě napadlo, jestli neblouzním, ale znovu jsem jasně uslyšel „…bude žít…“. Potom jsem tvrdě usnul.

Po probuzení mě znovu napadaly pochybnosti o tom, co jsem v noci slyšel a začal jsem propadat beznaději. Ale Bůh mě znovu a znovu ujišťoval, že moje žena bude žít… Během dopoledně propustili mojí manželku z nemocnice, aby si zajistila nezbytné věci k dlouhodobé léčbě na onkologii. Naše setkání bylo plné radostných slz, protože i ona přibližně ve stejnou dobu co já přijala od Boha, že bude žít!