Malevičovi

I. Přebaluji Amelku a Tobík si s čímsi jezdí po koberci. Na dálku je předmět identifikován jako tlouk od hmoždíře. Později se ukázalo, že se to byla křída.

II. Pospícháme, máme sraz s Hankou. Tobíkovi dávám misku s jogurtem a kuličkami a jdu věšet prádlo. Amelka ještě spí. Vracím se z balkonu. Jogurt je všude – na jeho hlavě, ručkách, tričku, nožkách, na židli, jejíž polstrování jsem drhla včera, na stole, na židličce, na které tobík sedí… dál už ani nekoukám. Snažím se mu konstruktivně vynadat a přemýšlím, je-li rychlejší ho celého osprchovat, nebo jen umýt ruce a nohy. Tobík se směje. Snažím se ho přesvědčit, že by se měl kát, myju ho, a on se stále směje. Jakto?

III. Konečně téměř vycházíme. Amelka pláče v kočárku, snažíms e ji uklidnit a jsem ráda, že mi připomněla, že nemáme dudlík. Rychle kontroluji, je-li v batohu peněženka. Nahmatávám cosi mokrého. Vyndávám poloprázdnou lahev se šťávou. Odnáším batoh, přemísťuji potřebné věci jinam. Než se obuji, stihnu ještě šlápnout do vzniklé louže. Však ono to uschne.

IV. Vycházíme. Sice pozdě, ale přece. Cestou zjišťuji, že mám obráceně triko. Počítám, kolik hodin ještě zbývá do večera, jestli je to dost času na nějaké další malé katastrofy. Přemýšlím, kolik jsem chtěla dětí. Hodně:)

Radosti mateřství se nikdy plně neprojeví, dokud nejsou všechny děti v posteli:)

Občas mi někdo říká, jak vypadám v pohodě a ptá se, jak to zvládám. Přemýšlím… a vím. My matky musíme mít velký smysl pro humor:)

Tento víkend jsme si udělali výlet. Tobík byl odeslán k babičce – poprvé na dvě noci, a my jsme jeli do Hradce Králové. Marek „pracovně“ a já s Amelkou zábavně. Foťák jsem jako obvykle nosila poctivě v batohu, takže té dokumentace moc nemám. Z Hradce samotného vlastně jen fotky, které fotila kamarádka Bára, a ta kupodivu nefotila Hradec, který vidí denně, ale nás, které nevidí denně.

S Amelkou spící u parkoviště

A jedna hotelová:

Marek s Amelkou v hotelu

Tak jsem aspoň doma posbírala nějaké relikvie z výletu – vstupenku do Národní galerie moderního umění (návštěvu ani moc nedoporučuji, asi nejsem na dostatečné intelektuální výši) a šitíčko z hotelu. Ne že bych musela vzít všechno, co najdu a je to zadarmo (mejdlíčka jsem tam nechala:), ale už delší dobu nemohu najít klíč od šicího stroje a jehlu s nití už jsem opravdu nutně potřebovala.

Hotelové šitíčko a vstupenka

Výlet byl fajn – Marek zažil příjemný meeting (to je vlastně asi všechno, co v Hradci zažil – jinam se nedostal) a já jsem strávila bezva den v dobré společnosti.  Tobíkovi se při jeho víkendové premiéře nestýskalo ani trochu, zato my jsme furt jako správní rodiče koukali, co všechno by se mu líbilo, kdyby tam byl s námi:)

A co nového doma?

Amelka nás oblažuje svým dokonalým úsměvem a je to stále nejkrásnější holčička na světě. Vyfotit úsměv se ovšem nedá – prvak proto, že na ni nechci blejskat, a druhak proto, že když vyndám foťák, začne se divit, místo aby se smála. Tak tu máme fotku Amelky sice bez úsměvu, ale za to s kladívkem.

Amelka s kladívkem

A Tobík? Ten nás nepřestává udivovat. Třeba když běhá po pokojíčku dokola za pokřiku „Kolo mlýnksý, kolo mlýnský“. Nebo když provádí podivné krouživé pohyby s vysvětlením „Já jsem jako pračka“.  Ale zdaleka nejkrásnější je jeho „Mám tě láda, maminko.“

Tobíček