Nikdy jsem netoužila mít doma terárium. Možná bych po něm toužila, přeci jen já chci kdejakou blbost, ale nikdy mě to nějak nenapadlo. No a teď tu stojí. Je super, a já chci další. No a jak jsme k němu přišli?
Na jedné vycházce jsme objevili tůňku a v ní pulce. Marka to nemohlo nechat chladného, tak rád vzpomíná na to, jak mu z nich zamlada vyrostla žabka, a ta následně chcípla (na tu druhou část už nevzpomíná rád). A že prý o takový zážitek nemůžeme dětičky ochudit (už jsem se zmiňovala, že Tobíkovi je dva a půl a Amelce dva měsíce?). Popravdě si myslím, že chtěl napravit svou dávnu chybu, a zkusit znovu založit žabí farmu. A tak jsme se vydali na lov pulců. Takové odpoledne by vydalo na samostatný článek, ale bude stačit jen závěr – domů jsme se vraceli se dvěma exempláři, které jsme umístili do vhodně upravené pětilitrové sklenice. Druhý den jsem jim šla zakoupit žrádlo. Chcete-li zažít trapas ve zmerixu, jděte kupovat žrádlo pulcům. A to jsem účel nákupu tajila co to šlo. Nakonec to ze mě ale paní prodavačka dostala. Pobavily jsme se obě a já se vracela s nádobkou, jejíž obsah se vzdáleně podobal tomu, pro co jsem šla. Leč pulci to žrali a utěšeně rostli. Až z nich opravdu vyrostly žáby. I myslela jsem, že je půjdeme vypustit do lesa. Ale že prý takové malé žabičky, to přeci nejde, vždyť by tam chcíply, a kdesi cosi. A že je musíme přemístit do něčeho vhodnějšího. Tím vhodnějším mělo být malé akvárium. Ale malé akvárium se v okolních obchodech nevyskytovalo. A tak se další den můj choť ze své „tour za malým, vhodným akváriem“ vrátil s trošku větším a vhodnějším teráriem. A potřebnou výbavou. A taky tím hlavním – žrádlem pro žabky. Byla jsem v šoku, a to doslovla. Tím žrádlem totiž měli být živí cvrčci. Ano, čtete správně. Nevěřícně jsem zírala na tu krabičku s odporným hmyzem a nemohla jsem uvěřit, že si to dobrovolně neseme domů.
Marek zařídil žabkám terárium a přemístil je tam. Když tam dával cvrčky, omylem se mu tam vysypali všichni. Jeden později utekl. Zacpala jsem papírkama všechny skulinky, kterými cvrčci mohli utéct. A i ty, kterými nemohli utéct. Jenže papírek z té jediné, kterou utéct mohli, vypadl. A nebyl tam celou noc. Druhý den jsem viděla crvčka pod vanou. Marek zakoupil nějaké pasti a smrtící sprejík. Zatím se chytli cvrčci čtyři. A já se přestávám bát hmyzu.
Ale zpátky k žabkám. Ty totiž byly jen o malinko větší, než vrčci. A samozřejmě je nežraly. Naopak, předváděly, jak skvěle umí lézt po skle, a poměrně dost času trávily připláclé kdesi nahoře (zatímco cvrčci nadšeně žrali sušené červy, kterými jsme zkoušeli potěšit žabky). Všímáte si, jak o nich píši v minulém čase? Ano, nejprve umřela jedna, a po čase i druhá – to bylo tuto neděli.
A tak jsme se včera vydali do nově otevřeného zooshopu hledat, kdo by mohl spolu se cvrčky obývat naše terárium. Uchvátili mě chameleoni. Naprosto. Jenže na ty je naše terárium malé. Takový chameleon potřebuje terárium poměrně velké. Takže prozatím mám smůlu, ale intenzivně přemýšlím, kam by se u nás doma taková věc vešla. V zooshopu jsme tedy vybrali něco jiného – anolise kubánské (anolis sagrei). Jak jsme zjistili později, máme dvě samice. Je to škoda, protože samci mají pod krkem takový barevný lalok. Takže se poohlížíme i po samci. Pokud někdo o nějakém volném víte, sem s ním!
Anolisové jsou úžasní. Lezou po skle, taky trochu mění barvu, jsou strašně roztomilí, občas se snaží vypadat jako větvička, a tak vůbec. Niky bych nevěřila, že plazi jsou tak zábavní. A z nás jsou teraristé. Tedy prozatím – doufám, že anolisové přežijí naši péči, i v normálních podmínkách žijí dva až tři roky. Ale jsou prý poměrně přizpůsobiví. Jo, a jak že se naše slečny jmenují? Ta větší se jmenuje Jennifer, a ta menší Ošetřovatelka koní. (Ono je vpodstatě jedno, jak se jmenují, narozdíl od chameleona nejsou prý kontaktní, ale jen koukací.)
Naše terárium
Jennifer se vyhřívá pod žárovkou
Ošetřovatelka koní nejde moc dobře vyfotit
Ono se vůbec terárium špatně fotí, když to neumíte.
