Malevičovi

Protože se sobotní den vyvedl a slunko tuze svítilo, zašli jsme se synkem ke konci dne na hřiště. Chodíme spolu na školní sportoviště, které je nedaleko našeho útulného domova. Většinou hrajeme fotbal a nejinak tomu bylo i tentokrát. Nenechte se mýlit, neběháme pouze zmateně dokola, ale systematicky připravujeme synka na kvalitní  fotbalové soutěže (proto symbolicky dres Manchaster United).

Cílem sobotní mise bylo zapracovat na herním projevu v obranné fázi.

Tobík v obraně

V další části tréninku jsme se věnovali průniku přes protihráče. Všimněte si, jak zkušeně pozoruje Tobík pohyb soupeře.

Přechod přes soupeře

A v závěru bylo potřeba zapracovat na fyzičce. Svaly jsou základ, to ví přeci každý opravdický fotbalista.

Posilování

Po náročném odpoledním tréninku si zájem fanynek (maminky a sestřičky) vyžádal několik fotbalistických fotografií…

Po tréninku

Toby fotbalista

Nakonec jsme zašli do obchodu pro véču, nadlábli se a pak hurá do hajan.

Dnešek se opravdu vyvedl.

Do nového dne mne přivítal oblepený Tobík. Najít příčinu oblepenosti nebylo těžké – prázdná lahev od šťávy stojící na koberci v dětském pokoji mluvila sama za sebe. Šťáva byla koupená včera, tudíž před batolecím zásahem byla opravdu velmi plná.

Po zlikvidování katastrofy a osprchování všech zúčastněných jsme jeli do Ústí na setkání nás maminek. Bylo to moc příjemné, dětičky přiměřeně hodné, maminky milé a jídlo výborné. Poté jsme jeli zpět do Krupky na šestinedělní kontrolu – statistika pro zájemce – Amelka má 4085g a 51cm. Trochu mě udivuje, že před dvěma a půl lety jsem porodila větší a těžší dítko, než je ona teď.

Jelikož o šestinedělní miminko je zájem, museli jsme ještě na kontrolu kyčlí. Taktéž v pořádku. A pak konečně na návštěvu k tetičce. Tam jsem se podivila nad jejich podivnou kočkou, naštvala tetičku, když jsem kočku nazývala různými nelichotivými přívlastky, ale uznejte sami, že kočka bez srsti je divná. Mě osobně tedy i dost nesympatická. Takže se dalo čekat, že to samozřejmě budu já, komu se uvelebí na klíně. No nakonec byla i docela milá.

Dětičky byly šťatné – hadice a pár nádobek, tolerantní matky i majitelka zahrady – a celé odpoledne jsme o nich nevěděly. Jen jsme pak potřebovali náhradní oblečení a obuv na cestu domů.

A nakonec trocha toho dojemného – večer Tobík dal Amelce pusu na dobrou noc se slovy: „Hezky se vyspi, Amelko“.

No nejsou ty děti roztomilé?

I. Tobík objevuje miminkový svět:

„Amelka neumí dělat pápá. A neumí utíkat, viď? Já jsem taky miminko. Hajat spolu.“

II. Některý z našich čtenářů projevil touhu spatřit Amelku v látkové plence. Jelikož si našich čtenářů ceníme, tu je. Modelka má na sobě doma šitou Haipa-daipa, a ještě do ní musí malinko dorůst. Pro ty, kdo absolutně netuší o co jde, a nedá jim to spát, mohou mrknout třeba sem.

III. A když už tu máme fotku látkující, tak přidám ještě jednu šátkující:

Jednoho sobotního odpoledne jsme se vydali navštívit dědečka a babičku na jejich hýčkanou zahrádku. Zahrádka je to ne moc veliká, spíš tak akorát pro babičky a dědečky.

Koupili ji v jedné maličké vesnici v kopcích mezi Ústím a Děčínem, několik let ji zvelebovali a nakonec jednoho dne začali stavět. Začali stavět domeček, ve kterém se chystají bydlet. Jejich vlastní, který nebude moc veliký, takový spíš tak akorát pro babičky a dědečky. Takový, do kterého za nimi budou moct jezdit jejich vnoučátka se svými tatínky a maminkami.

No a zrovna v ono odpoledne jsme zastihli dědečka spolu se strýčky jak staví. Cihlu za cihlou a s hrdými budovatelskými výrazy ve tváři. Co si budeme povídat, šlo jim to od ruky. Ale stejně nepohrdli pomocnou rukou vnoučka Tobíka.

Tobík nese "kaši" na cihly

Tobík dohlíží na stavbě

Děda se strýčkem staví dům

Stavba

Rozestavěný domek dědečka a babičky

Dědeček říká, že by chtěl domek do konce roku stihnout dokončit a my si myslíme, že to zvládne. Je totiž šikovný.